Dopis pro osůbku mně nejdražší!

Tupě už po tisící pročítám láskyplné zprávy ve svém telefonu. Odesílatel: Broucinek. A jako už po několikáté se neusmívám, ale tiše mi stékají slzy. Nešťastně dočtu zprávu zakončenou slovy: MILASKUJU TE, SLUNICKO! Do této chvíle jsem jen tiše plakala, teď se dám do hlasitého vzlykotu.
Proč to nemůže být takový jako do teď? Přes ty zatracený slaný korálky se hystericky rozesměju. Do TEĎ? Ne.. vlastně do srpna.
Proč jsi říkal: nikdy za ní nepůjdu…. A pak..
Chjo, broučku.. ta moje tupá hrdost lehce zaměnitelné s blbostí.. Proč mě to pořád žere? Chtěl jsi mi snad vrátit moji chybu? Několikrát jsi mi na takovou otázku odpověděl a já tomu stále nerozumím?
Ach bože, jak moc bych si přála, aby to bylo stejné jako na začátku. Jak ale najít důvěru a objevit tu správnou cestičku k sobě, do světa pestrých barev a smíchu? Proč to pořád bolí?
Pamatuješ si náš první (druhý vlastně) polibek? Živě do detailů si ho dokážu vybavit.. místo, čas, situaci.. Bylo pondělí.. 16:50.. u Viktorky.. A my se …
Kruci, zase ty zatracený slzy..
… a my se oba za ten rok a několik měsíců tolik změnili.. Bohužel..
Živě do detailů si dokážu vybavit VÁŠ polibek.. Dívat se na vás bylo tak.. jako by mě někdo bodnul nožem přímo do srdce a to pak při pohledu do tvých očí krvácelo..
Při každý vzpomínce nebo myšlence ta jizva tak bolí.. Připadám si jako Harry Potter.

Vždyť ale.. já tě miluju (otřepaná to fráze, viď?:o( ) vždyť.. opravdová láska by to měla zvládnout, ne? Vždyť.. říkáš, že mě miláškuješ..

Tak proč??? Chjo, vím, je to stále to samé..
Proč se ti chci omlouvat, když omluvit by ses měl ty?
Proč ti chci říct, co pro mě znamenáš a abys za ní už neodcházel? Nikdy..
Proč čekám, že mi řekneš: Promiň, zůstaň se mnou, mrzí mě to, odpusť mi, nechci bez tebe už nikdy být..
A přitom mi někdy připadá, že by ses mě spíš radši zbavil..
Tak proč si nerozumíme? Tak proč padáme do propasti času a marně se snažíme se přiblížit, obejmout se, abychom padali spolu v objetí..? Proč MARNĚ?

Zoufale setřu slzu, co mi neposedně ukápne na ruku a zašeptám: Odpusť mi, vše.
Kde je ta naše krásná láska? Ta pohádková.. Opouští nás? Zkouší nás?
A.. jsme si vlastně souzeni?
Padnu do postele a obejmu slona, dárek od tebe, bez kterého se nevyspím.. Brečím do něj až do usnutí.. Poslední myšlenka patří tobě, a tak usínám s tvým jménem na rtech a se slovy kutálejících se v slzách po tváři: Miluji Tě a vážím si Tě. Zůstaň, prosím, se mnou!