Doufali jsme v lásku

Doufali jsme v lásku

Doufali jsme v lásku, lehkou a něžnou lásku. Nejdřív jsme čekali a ona nepřicházela. Každé ráno jsme se probouzeli s novou nadějí, za kterou jsme se ve slabých chvílích nenáviděli. Pili jsme horké mléko k snídani. Znovu a znovu se nadechovali, vyhlíželi ji, vyhlíželi tu, pro kterou marně hledali jméno v mléčné sedlině.
A pak, za jedné z těch smutnějších nocí, jsme pochopili. Řekli jsme si, nemůžeme přece čekat do nekonečna, musíme jít, musíme hledat. Věřit. Nesmíme se skrývat.
A tak jsme se vydali na cestu, měli jsme pocit, že každou chvíli staneme před svým snem. zdál se blízko. Vnímali jsme jeho vůni, představovali si jeho tvář. Šli jsme a dívali se dopředu. Krok. Každý krok byl směrem kupředu, mysleli jsme.
Od teď už vše bude hezké, teď se vše změní. Měli jsme dojem, že už brzo uvidíme východ slunce. Stáli jsme tak blízko. Dotýkali se rukama. Slyšeli šum motýlích křídel.
Na nos spadla sněhová vločka a za ní další a další, měnily se v slzy, jejich chlad pronikal hluboko do nás, zarýval se dovnitř. Tehdy se ztratily hvězdy a zrcadla přestala být zrcadly. Ptali jsme se: „Kdy skončí sny v bledě modré záři?“ a kdosi volal, že navždy zůstanou v nás.
Vždyť my jen doufáme v lásku!