Prázdno

Ležím v posteli a cítím se tak nepotřebná. Nikdo nechce mou lásku, mé pohlazení, můj polibek. Proč tady vlastně jsem? Žila jsem pro někoho nebo spíše pro něco, co byla jedna velká faleš. Otevři oči, křičí můj rozum a já poslechla srdce, které bylo a je zaslepené láskou. Ztratila jsem vše, pro co mělo cenu žít, dýchat, plakat a smát se. Sáhla jsem si na dno svých sil. Já už prostě nemůžu dál. Jsem tady úplně zbytečná na tomto světě.
Nerozluční přátelé, kamarádství na život a na smrt a vše je pryč mávnutím kouzelného proutku. A kdo jím mávl?Já. Každý z nás má v sobě přece vždycky kousek hrdosti a pohár trpělivosti jednou provždy přeteče. Chce se mi křičet: " Ztratila jsem svou lásku!" A ten kdo by to slyšet měl, je hluchý, je zaslepený láskou k jiné. A já sklíčená v koutě pláču. Nemůžu popadnout dech a nadechnout se, zvednout hlavu a vyjít vstříc dalšímu osudu. Už němůžu,nemám sílu, mé srdce, má duše, je vyprahlá jako poušť. Ať tápu z posledních sil jak můžu, oázu na mé duši nemůžu najít. Je prý pro mě naděje, ale já v ní přestala věřit. Srazil mě jeho podraz na kolena, do toho největšího bláta a já se z něj nemůžu vyhrabat. Kolem sebe mám prázdno, nemám se čeho zachytit, abych se z toho všeho vymotala. Z posledních sil sahám na pomocnou ruku naděje, chytám se zlehka jejich prstů, tou nadějí jsou mí opravdoví přátelé, kteří mě v tom prázdnu nenechají umřít. Tahají mě na světlo a nutí mě otevřít oči a dívat se na svět s čistou hlavou a otevřeným srdcem. Učí mě zpátky mít rád a milovat, usmívat se na svět a bojovat. Vycházím na světlo z toho velkého prázdna a cítím pocit tepla, úlevy a hlavně lásky. Chtěla jsem umřít a přitom by to bylo bezdůvodně. Chtěla jsem umřít pro jedinou lásku svého života a přitom těch lásek je mnoho. Láska k rodině, mým přátelům. A on? Ten za to nestojí. Děkuji za to, že naděje to nevzdala za mě, našla si mě, i když já v ní přestala věřit...........
Vždycky se najde někdo nebo něco, pro co má cenu žít a mít rád nebo milovat...