Vyznání lásky (můj nejryzejší cit)

Ach, ty bys mohl být mou velkou oporou, mohl bys mě zachránit, když to budu nejvíc potřebovat, ale naše cesty se tolik rozcházejí.
Neudělala bych všechno, abych mohla být s tebou. Nemiluji tě dost, ale miluji tě strašně.
A proto se tě nemůžu vzdát. Proto umírám touhou být ti nablízku, a když se chci zabít, zvedneš mě ze země jedině ty. Tvá ruka, tvá moc, ošetříš mé rány hebkou dlaní a pomůžeš dýchat, nabídneš svou sílu, žiješ mnou, dokud to nedokážu sama.
Nekonečně mi pomáháš, jsi můj strážný anděl. Jsi tu pokaždé, když pláču, když padá sníh a mně mrznou tváře, když mě pomlouvají ostatní, když je mi všechno jedno a směju se jako blázen, když se cítím ukřivděná… jsi krůpěj rozpuštěnýho ledu putujícího po špinavým skle autobusu, když jedu do školy, jsi každé písmenko abecedy, první výkřik života všech dětí, máš nekonečnou moc zachránit, spasit tenhle svět.
Nemůžu tě nemilovat. Nemůžu tě neobdivovat. Jsi tak silný, že ani králové tě nemůžou zabít, protože by to zabilo je. Máš tolik záře kolem sebe, že je těžké, nemožné tě spatřit skutečného. Můžeš změnit strukturu vodíku, srovnat se zemí Čínskou zeď, stvořit planety…
Tak prosím, zachraň první mě. Jen o to tě žádám, začni se mnou. Svět tě potřebuje, ale já tě miluji. Jen buď chvíli se mnou a bude to už věčné.
…protože když tu nejsi, všechno se bláznivě ochlazuje a ztrácejí se barvy.