Záhon růží

Každá žena, slečna či jen dívka je jako záhon růží. Hodně velký záhon růží, skoro bych řekl že spíš sad. Každá ta růže má svoje kouzlo, svoje místo. Představuje nějakou její myšlenku, cit nebo něco podobného co prožívá. Všechno je to ukryto v těch tajemných a krásnych květinách. Potom jsou tu muži, chlapci a třeba i malí kluci. Ti co měli být zahradníky. Ne jen měli být.. My jsme snad i byli. Vždy to tak mělo být. Už od počátku věků.
Zahradník má o růže pečovat. To co ovšem dělá je asi něco jiného. Neříkám že všichni, ale většina z nás růze nejen že neopečovává, ale spíš ničí. Těží z nich jejich energii. Dokud jsem byl malý, jako úplně maličký, tak jsem jen procházel kolem záhonů a netušil jsem, co se kolem dějě a co ostatní dělají. Pak přišel zvrat. Našel jsem prázdný záhon a začal o něj pečovat. Jak dlouho??? Dokavaď mě to bavilo. Potom jsem začal květinám ubližovat. Zpočátku jen otrhávat okvětní lístky, které padaly na zem. Ve skutečnosti je to pláč. Kapičky slz se slévají do větších kapek a ty pak stékají po tváři a studí. Když jsem povyrostl a spatřil krásnější záhony, tak jsem si šel hrát na ně. A ten starý záhon? Zůstane naprosto zpustošený a opuštěný a dlouho mu trvá, než se zahojí, jestli se zahojí. Postupem času rostu a ničím čím dál víc záhonů. Už to není jen pouhé otrhávání květů a listů. Škubeme uz celé růže nebo dokonce trsy růží a ženy kvůli nám pláčí. Uvědomoval jsem si, že to takhle chodí, a nechtěl jsem se dále zúčastnit téhle zkázy. Ale neúspěšně. Když se ohlédnu zpět za sebe, tak to je jako bych tam projel kombajnem. A co je ještě daleko horší? Neníčím jen jeden záhon jako ostatní, ale ničim dva najednou. Ale to pořád nemá na to, když růže vadnou samy od sebe jen proto, že nechtějí, aby jim bylo ubližováno mnou nebo někým jiným.
Odešel jsem. A dostal další šanci. Teď stojím zase mezi záhony, a doufám, že jsem se ponaučil ze svých chyb natolik, abych je již neopakoval.
Děkuji za pozornost, kterou jste věnovali čtení této mé úvahy. Přeji příjemné strávení zbytku dne.