Slzy jsou důkazem! Ale čeho?

Před lety jsem psala úvahu o slzách, o tom, co podle mně představují, kdy lidé pláčou a hlavně proč. Psala jsem to pro sebe, ale teď si již nejsem jistá, zda ji doma ještě najdu.
Proč se o této slohové práci zmiňuji? Protože tam je důležitá jedna věta. Jedna jediná. Neumím plakat.

Před více než dvěma lety jsem chodila s Ním - rok a čtvrt a za tu dobu jsem neplakala ani jednou. Ať se dělo cokoliv, ať na mě křičel, mučil mě otázkou Proč, neplakala jsem doma ani jindy.
Proč? Nevím. Já opravdu nevím.
Ale co vím jistě je to, že ve vztahu, který již rok trvá a já jsem za něj ráda, pláču. Každý musí někdy ronit slzy. A já pláču poslední půl rok poměrně často - průměrně jednou za měsíc. Nechci říct, že jsem zoufalá, že musím plakat, ale spíše bezradná. Miluji, přesto chybuji. Jako každý člověk.

Co mají dva dělat, když jsou spolu?

Ať se to komukoliv bude zdát divné, ale pro mě jsou slzy důkazem Lásky, hluboké, věrné, přetrvávající.

Ne! Nechci řícim, že kdo miluje musí ronit slzy a vytvářet Slzavá údolí, ale kdo miluje nemusí hlídat svou hrdost a pověst drsňáka, ale může občas nějakou tu slzu uronit.
A proč?
Protože před milovaným člověkem by měl být člověk takovým jakým skotečně je a nenosit masku přetvářky.

Slzy nejsou slabostí, ale odvahou.
Mohou říkat: miluji Tě, nenávidím, bolí mě tvá slova, děkuji Ti, nechci Tě ztratit a tak dál a tak dál.

Dopsáno

7. 1. 2007

22: 34