Bolest

Pohlédla jsem ti do očí a věděla jsem, že všechno je v háju. Říkals, že všechno bude v pohodě, že všechno zvládneme, ale já nevím. Koukám na tebe a vím, že pokud to půjde takhle dál, tak se z toho zblázním. Dal jsi mi život a já, byť jsem ze začátku nevěřila, tak jsem začala věřit, začala jsem doufat, že to, co prožívám, je opravdu pravda. Žila jsem s tou touhou, s tou nadějí, že jsem konečně našla svého prince a můžu být konečně šťastná. Víš, nedokážu se na tebe dívat jinak než s láskou. Změnil jsi mě a já mám pocit, že když jsem teď bez tebe, tak se opět propadám do té své deprese. Straním se našich a vidím, jak jim to vadí. Vidím, jak si o mě dělají obavy, starost, ale nechci to nijak měnit, nemám na to sílu. Proč taky? Řekl jsi, že je konec. Zazněla věta: „Pořád jsme přátelé.“, ale na co to, když každá má myšlenka směřuje k tobě, i když nechci. Celý den na tebe musím myslet. Mé podvědomí si se mnou dokonce zahrává do takové míry, že se mi o tobě i zdá. Každá ta myšlenka mě bolí, svírá se mi srdce a přesto, se těším na každou noc, i když vím, jakou cenu za to budu muset zaplatit.
Nejsem tak silná jak si každý myslí. Už nechci být tou, co všechnu bolest dusí v sobě a dodává svou sílu ostatním. Nemám na to a už to nechci dělat. Nechci být tou silnou, u které každý najde pomoc, protože já už nemám sílu tu pomoc dávat. Potřebuju taky někoho, kdo by mi dal svou sílu. Toho někoho jsem našla u tebe a tys mi odešel. Odešel jsi a já se nezmohla na nic jiného než na přetvářku, na nasazení masky, na popření toho co se stalo. Zapřela jsem sama sebe a to bolí.
Říkávals, že všechno vzdávám. Ale co mám dělat? Snažila jsem se. Opravdu moc jsem se snažila. Dokonce jsem odložila stranou svou hrdost, a ne jednou. Ale co dál? Řekni mi, co mám dělat? Řekl si mi, že potřebuješ čas, že potřebuješ zjistit, co doopravdy chceš. A já mlčela. Mlčela jsem i přes tu všechnu bolest a mlčím pořád. Byla jsem sobecká, hodně. Ani jsem si to neuvědomovala a o to to teď bolí více. Celý život jsem se snažila být nesobecká. Dařilo se mi to, aspoň trochu. Ale přesto jsem od své sobeckosti nedokázala uchránit lidi, na kterých mi záleží nejvíce.
Říkals, že jsem ti pomohla. Tuto větu jsem neslyšela poprvé. A pokaždé následovalo sražení na zem. Pomáhat. To je asi jediné mé poslání. Pomáhat druhým. Bez trvalého štěstí. Každý okamžik štěstí je vykoupen dvojnásobnou bolestí a já byla šťastná, hodně šťastná. Ale teď? Když tě vidím, když mě pohladíš po tváři, cítím bolest. Každé tvé objetí je jako by mi někdo vrazil nůž do srdce. Tvá přítomnost mě těší tak, že to nedokážu vyjádřit slovy, ale zároveň tak strašně bolí, protože vím, že každá minuta co s tebou trávím, může být poslední. Nevím, jak dlouho to vydržím. Nevím, jak dlouho ustojím tu bolest bez toho, abych se zhroutila a už nechtěla vstát. Nevím, jak dlouho dokážu ignorovat své srdce. Nevím, kdy nastane chvíle, kdy nebudu cítit vůbec nic, ale zatím tě miluju a budu doufat, i přes všechnu tu bolest..