Sladká nevědomost versus krutá realita

Ahoj Davide:), viš žes mi od posledního setkání dost chyběl? Pokaždé, když tě zahlédnu, se ve mě něco rozzáří. Musím se usmát. Ale v ten samý okamžik se druhá polovina mého já začne trápit. Tohle jsem si pčece už prožila.
Já něco cítím, nastavuji své srdíčko na dlani. Jenže ze srdce zbydou jen a jen střepy, velká jizva na duši a z citů slaná chuť tekoucích slz.
Zase sem to byla já, kdo do toho šel naplno...k mé smůle sem byla zase sama. Jediné, co mě může omluvit je, že, když ne naplno, tak radši vůbec. Být opatrnější by se možná vyplatilo, ale to já prostě neumím. Smůla co?!
Přesto, že to asi bude bolet, chtěla bych mít úplně jasno. Protože, když už nic jiného, alespoň tohle si od tebe zasloužím. Nevědomost je sice někdy sladká, ale v tomhle případě dám přednost realitě-snila sem už moc dlouho. strašně dlouho na jednu v hlouby duše pořád malou a naivní holku, která ještě hledá svoje místečko na zemi.
Vim, že bych ti tohle všechno měla říct z očí do očí. Já bych to dokonce i chtěla. Ale ty mi to nedovolíš. Když sem naposledy chtěla...zvedls ruku a pohladil mě po vlasech. Možná se mi budeš smát, ale s tímhle pocitem, od té doby, usínám. Pořád ještě cítím tvou dlaň v mých vlasech. Tenkrát jsem jen zavřela oči a utekla. Neměla jsem sílu říct cokoliv, natož něco z tohodle dopisu.
Ještě bys měl vědět, že jsem smazala tvoje číslo. Nebudu v takovém pokušení pořád ti psat(i když bez odezvy). Když bys někdy v budoucnu chtěl, abych ho měla-můžeš mi ho dát sám.

Budeš mít spoustu času o tom, co ti píšu přemýšlet a rozhodnout se jak reagovat. Jen to prosím neignoruj. Řekni mi, co uznáš za vhodný, ale řekni mi něco... Já se s tím, dřív nebo později(spíš později:)(, nějak vyrovnám.

Ať mi řekneš cokoli, chtěla bych ti dát tenhle náramek. Jednou, když sem na tebe myslela:), mě "přepadla" tvořivá nálada a udělala sem ti ho. Jestli se ti líbí, nos ho, budu ráda. Já ho měla několik dní jako amulet, který mi tě neustále připomínal. Teď je tvůj. Možná si taky vzpomeneš...