Inter arma silent musae

Inter arma silent musae – Ve válce múzy mlčí. Válka je hrozivá, smutná, zkázonosná. Je spousta záporných synonym a adjektiv pro válku. Ve válce jsem nebyl, nevím tedy, jaká je. Nepocítil jsem na vlastní kůži ten strach ze smrti a naopak tu moc život brát, která člověku nepřísluší. Nechci se tu ale bavit o válce. Ne o válce, ve které se bojuje zbraněmi. Chtěl bych psát o válce, která je pouze mezi dvěma lidmi. V této válce jsem byl, v této válce jsem a v této válce budu nadále. Jenže pokud jste jednou ve válce a to v jakékoliv, všechny múzy okolo vás mlčí. Jakmile válka dosáhne bodu, kdy je dobojováno a vaše srdce leží na zemi, svět se zpomalí. Barvy, které dřív byli syté, zešednou. Slunce vás přestane hřát. Cítíte jen chladný vítr, který vám pomalu zaleze pod nehty, a vy neucítíte nic, než smutek. V takovéhle chvíli už neslyšíte ten hlas, který vám našeptával nápady. Ach, ten medový hlas vaší milované, který vám dal pocit, že můžete vše. Stačilo jedno jediné slovo a svět se rozzářil. Nad hlavou se mi rozsvítila pomyslná žárovka. Ten typ od starého Járy Cimrmana. Jen pohled na fotku, jen myšlenka vám dokáže změnit chod dne. Jenže pak přijde válka a je ticho. Jediné co zůstane, jsou vzpomínky, ale i ty pomalu odejdou v zapomnění. Po určitém čase už chce člověk zapomenout, protože si myslí, že už jeho láska přestala. „Omyl, příteli …“ Stačí hodina strávená s druhou polovinou mého bývalého já, a jste znovu připoutáni. Motýli vám v břiše třepetají křídly, až se vám chce zvracet. Duševní zvracení se dostaví další den stejně jako kocovina po proflámované noci. Bolí vás hlava a srdce. Všechny vzpomínky jsou zpět, vaše city taky. „A co má múza?“ říkáte si? Ta mlčí…