...a jitro přineslo tmu..

..tak už je to definitivní,laska skončila a par jednoduchých vět nerozvitých ...nic k tobě necítím,chci žít si vlastní život....ukončilo vztah,který mi vyplnoval vše pro co jsem žil.Co zůstává? podivný pocit prázdnoty,marnosti a vyprahlé pouště bez vody.Ykoušel jksem zda nenajde v srdci ještě jiskričku snad ve jménu všech hezkých chvilek,snad pro to, co jsme do dneška nazývali domovem, snad pro naše děti, aby se měli kam vracet. Pro to vše a pro mé bolavé srdce jsem chtel najít naději....a těch pár vět,pohled stranou...mi tu naději rozbilo. Tak ted co bude dál. Čeká mne to,co všechny tahanice o to, co bude čí? Nemyslím, že se budu dohadovat, o to nejcenejší jsem už přišel, dlouhých 19 let je pryč pouhou minutou, pouhým slovem..končíme. A clověk poznává,že i na dně kam jsem se za tento víkend dostal by chtěl bojovat, za vše co by mu ještě zůstalo,ale bojuje-li s marností tam, kde už není cit je to boj s větrnými mlýny, je to boj předem prohraný. A co ted?Skrýt se jak zvíře a tiše si lízat rány,které se nezhojí(snad časem), divat se jak se vše kolem rozpadá, jak už nezavoní pokojem vonná svíčka, jak dva lidé neusednou k tiché večerní debatě,jak se nesetkají při v nedělním ránu a s usmevem si nepopřejí nový den.Jistě zažili to tisíce jiných lidí ale zažít to na vlastní kůži je neco jiné. A kdo poradí? Má smysl bít se dál či to vzdát. Bolí to strašně to bolí,nikdy bych nevěřil jak hmatatelná může být bolest nitra, že srdce skutečně bolí a s ním vše co do nej bylo kdy uloženo. Snažil jsem se vždy udržet lásku vu našich dveřía ona zatím odešla uplně jinudy, prý do lepších časů. Musím se s tím vypořádat sám, jen mi to nejde,je to příliš čertvé a kdo by poradil....neni.Pokud by snad tu nekdo byl kdo by vedel radu byt sebemenší budu za ni vděčný.