Láska v kostce

Všichni si nosíme své odznaky v srdci.
Jimiž dáváme na jevo, jak málo je nám láska.
Odmítáme na to hledět a předstíráme, že čistý je náš štít.
Obviňující hlasy, jimž odmítáme naslouchat.
"Miloval(a) jsi mě." říká hlas tvé první lásky, jejíž tvář si již zapomněl, možná i jméno.
"Miloval(a) jsi mě." říkají ty další zástupy cizích tváří, o nichž nevíš už skoro nic.
O tomhle se stejně se svou aktuální vyvolenou, či vyvoleným, nebavíš.
A snažíš se předstírat, že nevíš ani o těch odznacích, které nosí v srdci on(a).
A nemyslíš na to, že dříve či později stejně budete jeden pro druhého jen odznaky, které si odnesete dál.
Protože ještě nejsi dost unaven(á), aby sis hrál(a) na rodinu.

A až se unavíš...

budeš tomu říkat...

životní láska.

Říkají, že co se týče lásky, je lepší být poslední než první.
Že lepší je být tím, na koho se oči upřou naposled, když už byly upřené na každého v místnosti několikrát, aby se už neodtrhly.
Že lepší je být odpočivadlem na dálnici po bláznivé jízdě, z něhož už auto ale neodjede.
Tomu se říká... láska.
Jiná láska není.
Ale o takové lásce já odmítám psát.