Souboj otazníků

Myšlenky závodí se zubním kartáčkem. Kdo bude rychlejší? Štětinky surově naráží na zuby. Kdyby mohly, určitě by hekaly a vyčítaly – copak za to můžeme? Kroužím kartáčkem dál, a ještě rychleji, jako by to mělo utlumit lavinu otázek v hlavě. Nechci přemýšlet. Nechci.
Vztekle se na sebe podívám do zrcadla. Co chceš? Co ještě chceš? Láska? Kecy.
Pohlédnu si do očí. Víc a víc šednou. Nepoznávám je. Kde je jejich modř? Oko – okno do duše. Sakra. Proč mi přichází do hlavy slova, která bolí? Proč cítím to strašné prázdno?
No vidíš! Už je to zase tady! Vyčítám si, když vidím, jak mi z očí stékají linie kapek. Znovu zuřivě startuji kartáček. Zuby nadávají pěnou u mé pusy. Plivu vodu, máčím už tak mokré tváře. Ale před vlastními otázkami neuteču.

Láska. Je to to něžné, jemné, romantické, o čem celý život sním, co v sobě nosím? Pomněnková čistota prapragenů lidské touhy? Jsou to Tvé oči, které s mými vedou skryté rozhovory, když si nemůžeme něco říct slovy? Je to pocit – že jsi ten pravý?
Říkal jsi, že mě miluješ, že jsem Tvá naděje, že se rozvedeš, protože už dlouho přede mnou Tvé manželství přestalo fungovat. To je však minulost. Rozhodl ses jinak. Pocit absolutního štěstí se rozdělil na lásku a prázdnotu. Dělí je nekonečná směs otazníků.
A pak… Tvoje odchody… Noc krácená Tvým odchodem, aby Tě našla dcerka v posteli. Abys mohl s holkami společně posnídat a odvézt je do školy. Alespoň chvíli být s nimi…
Bolí to. Kde je hranice mezi mým sobectvím a láskou k Tobě? Jsem opravdu tak egocentrická, že mi to vadí? Ne. Vadí mi odchod, zrušení společna. Tvou touhu být s dcerkami chápu… A jsem ráda, že jsi správný táta.
Přichází další smršť otazníků a vykřičníků ve slovech –
JSI ŽENATÝ!
Bolest, která rozetíná mé srdce. Horké slzy nejdou zastavit. Lavinovitá křeč svírá mou duši v kleštích a já bojuji sama proti sobě. Důvody, logické důvody, i důvody Tvého srdce tolik chápu. Ale chápu je stylem – „pro Tebe zvládnu a vydržím cokoliv“. Nedaří se mi je emocionálně zpracovat a přijmout. Neladí s tím lehounkým a čistým, co v sobě nosím. Ty důvody mají v sobě otrávený šíp hmotařství, strachu a náročnosti. Mají v sobě hladinu manipulativnosti. Vím, že pro dobro všech zúčastněných. Ale obléknutí těch důvodů do dobra a logiky situace mi nepomáhá hojit bolest v duši.
Vždycky si najdeme důvody pro to či ono. Pro rozvod i stagnaci. Svůj strach omlouváme okolnostmi.
Je i tohle láska? Láska, která jako sůl pálí v očích a rozežírá ránu v srdci? Nemají fyzické potíže mých očí kořeny v bolesti mé duše?
Proč jsem jen já ten blázen, který ladí svůj život s Tvým, dávám Tě na první místo, položila bych za Tebe život?
Proč nejsem schopna pochopit, že přece děláš to samé, a víc nemůžeš? Proč jsem tak sobecká?
Nebo to tak není? Vyhovuje Ti, že jsem tak flexibilní a obětavá a zamilovaná? Proč by jsi měl posunout hranice svých rozhodnutí a zvyků Ty, když vidíš, že jsem ochotna dělat to já? Miluješ mě stejně jako já Tebe? Cítíš, že jsem pro Tebe ta pravá? Vždyť Ty už jsi své velké lásky zažil… Třeba jsem jen vyhovující, neproblémová láska, která Ti teď stačí.
Nechceš dítě, nechceš rozvod, nechceš se mnou žít. Copak to není jasná odpověď na mé otázky? Proč jsem tak slepá? Snad proto se mi zhoršuje zrak?
Proč, když miluju, tak chápu do hloubky, která partnerovi umožňuje žít podle jeho představ, a ty své odsunuji stranou?
Protože nechci, abys něco dělal kvůli mně. Je to Tvoje věc, Tvoje svědomí, Tvůj život, Tvoje láska ke mně.
Pravda je stejně někdy mezi, já vím. Vím, že volíš jen nutný kompromis. A také máš právo být jiný než já, i v otázkách lásky. Jsi moudřejší, odpovědnější a uvážlivější než já. Proč by měla být má přímočará, radikální cesta čistější a lepší než ta Tvoje? Každý má svoji cestu, svůj stupeň schopnosti milovat a obětovat se.

Umývám pusu od zubní pasty, ručníkem utírám tváře. K čemu to bylo? Zase jsem selhala sama před sebou. Chci tu být pro Tebe šťastná a spokojená. Ne zklamaná a lítostivá.

Miluju Tě. Tak moc, že jsem nesmírně šťastná, jak jsem nikdy nebyla. Neustále na Tebe myslím, vážím si Tvé pomoci, člověčenství, lásky. Denně Ti ve svém srdci děkuji za to, že jsi, že ze mně i z mých dětí děláš lepší lidi, že jsi s námi tak často. Každý kousek společné noci považuji za velký dar, Tvé objímání a dotyky kdekoliv, kdykoliv a často, jsou mým osobním rájem, nepoznaným z jiných dlaní.
A přece…
Vlastní neschopnost přijmout fakta, že jsi ženatý, že nemáme společný domov, děti, dokonce ani společnou touhu po tom všem, hrozně bolí. V duši mám velkou lásku i prázdnotu nesplněných snů, neopětované lásky v míře, kterou dávám já. Je to však jen subjektivní pocit, nic víc. Je to jen pár slz. A ty k lásce asi patří. Daň za to, že jsem měla tu čest, Boží milost, poznat lásku s velkým L.
Promiň, lásko…

12. 5. 2003