To Shining Sun...

Otevřela jsem oči. Přesně tady jsem stála tolik měsíců zpátky, ale tenkrát jsem neviděla nic. Můj pohled byl slepý, zanesený smutkem a pocitem zoufalství. Ale svět tady pořád byl, i když já ho vidím až teď.

Přesvědčil jsi mě, že tenhle smutek nemá smysl. I když jsi byl původně jeho příčina.

Dívám se na nebe. Je stejně šedé, jako tenkrát, ale já místo stahujících se mračen vidím Tebe. Tvoje oči, tak výrazné, protože se pořád usmívají. Tvou tvář, jemně zarostlou... někdy bych si přála se jí dotknout, vzít ji do dlaní; jestlipak ty vousy příjemně škrábou? Prsty uhladit neposlušné vlasy, které nechtějí zůstat tak, jak chceš Ty.

Ale nejsou to jen oči, co je tak výrazné. Jsi jako zářící slunce, které se sneslo z oblohy. Rozdáváš sílu a radost všem okolo. A když se usměješ, záříš ještě víc. Co bych dala za to, chytit kousek Tvého úsměvu... vlastně už ho mám. Je uložený v mém srdci; tam, kam se přichytil hned poprvé, kdy jsi ho ke mně vyslal.

A Tvé ruce. Jak asi objímají? Jistě je to pevné objetí, kterým dáváš najevo, že s Tebou je bezpečno. Silné, ale schopné něžných dotyků. Takové, které umí zachytit před pádem, poskytnout pomoc a odehnat smutek.

To je součást Tebe, kterou mohou vidět všichni. Ale já vidím víc v Tobě. Vidím tvořivého umělce, se složitými city, které se obtížně vyjadřují. Touhu těšit všechny, které miluješ. Snahu žít život naplno i s jeho překážkami. A vím, že cítíš, že víš kým jsi, přesto se snažíš být lepší. I když těžko měníš zavedené pořádky, že? Ale pokud něco chceš, jdi si pro svůj sen drahý. Jsi vládce nebes a až dojdeš vyrovnání, dokážeš svou moc správně využít ve prospěch všech.

První kapky se snáší k zemi. Prší na mne štěstí nebo smůla? To se teprve uvidí. Je slyšet jen šumění listí, stromy se nemohou dočkat vytoužené vláhy. Zvedám ruce k obloze. Je tam nahoře někdo, kdo může pochopit, co cítím? Je to láska?

Co mám na mysli pokaždé, když Tě vidím, je Tvoje štěstí. A nezáleží na tom, jestli stojíš reálně přede mnou, nebo na Tebe jen vzpomínám. Chci abys byl šťastný. Kdekoli jsi. S kýmkoli jsi. Vím, že Tvůj laskavý úsměv, milující pohled Tvých očí a něžné objetí nepatří mně. Možná nikdy nebude. Ale pokud to znamená, že jsi šťastný, nemohu si pro Tebe přát nic lepšího.

Lituji, že jsi tak daleko. Ale fyzická vzdálenost je jen malý problém. Ty jsi slunce, s hřejivým srdcem a velkými cíly. Tolik jsi toho v životě už dokázal a mnoho toho ještě bude. Jsi si jistý svým místem ve světě a bojuješ pro všechno, co Ti za to stojí. Jsi mi tak vzdálený, jak jen můžeš být. I když kráčím kupředu, nedokážu nikam dojít. Nevím, co v tomhle obrovském světě mám dělat a ani kam patřím. Nedokážu bojovat, protože nemám za co. Všechny mé cíle jsou jen sny, které mizí, když se je snažím dostihnout. Stejně jako sen o Tobě.

Ale přesto tady dnes stojím a v duši cítím zvláštní klid. Nebe propuklo v pláč. Do natažených dlaní chytám mokré slzy a přeji si, aby to bylo štěstí.

Je to láska, když bych pro Tebe dala duši i když tuším, že u Tebe nemám téměř žádnou šanci? Když mě natolik těší Tvá radost, že nevnímám vlastní bolestnou touhu? Když vím, že jsi jen nesplněný sen, ale přesto se Tě nemůžu vzdát?

Jen plač obloho, plač pro hloupý naivní sen, kterému stále věřím. Jen si šeptejte, listy v korunách, které se smějete mému citu. A ty, sluneční paprsku, proč se sem dereš skrz zachmuřená mračna? Přinášíš mi útěchu? Děkuji ti. Ale přesto mi dodává sílu jiné slunce, než ze kterého pocházíš ty.

I když jsi daleko, stačí mi, že vím, že tam někde jsi. A že jsi šťastný. Ale ten déšť, co na mě padá, má zvláštní příchuť. Cítím z něj to, co se rodí a umírá uvnitř mé duše každý den. Je to příchuť naděje.