Poslední splynutí

Stav extáze je ten tam. Sedím v rohu a ještě se mi mírně třesou kolena. Udělala jsem to znova…Vrazila jsem si do žil tu nejlepší značku heroinu. Tebe.  Pronikl jsi mi až do morku kostí. Byl jsi všude kolem mě, všude ve mně… A najednou jsi pryč. Účinek vyprchal. Bledne mi kůže a oči ztrácí svůj lesk ve stínu tmavých kruhů. Místností se rozléhá rytí nehtů o podlahu, které by mělo být hromosvodem otupující bolesti.. Bohužel je bezúčinné. Teď už vím jaké je to mít absťák a čekat na další dávku. Ale… Co když už žádná nebude? Co když touhle všechno končí? Rychlými a hlubokými nádechy vsávám do svých útrob poslední doušky vzduchu, které v sobě ukrývají Tvou vůni. Stále Tě cítím. Byl jsi tu, stál proti mně a Tvůj pohled říkal to, co se bála vypustit ústa. Odešel jsi. V místnosti zbyla jen ta Tvá prokletá vůně, která se stále nepatrně proplétá s tou mou. A až dojde k jejich poslednímu splynutí, vyčistí se vzduch. Smyju ze své kůže poslední zbytky tohohle šíleného narkomanství a vrátím se zpátky do rohu. Svět se mi bude zdát černobílý, protože Tvá přítomnost mu nebude dodávat potřebnou škálu barev a já si budu připadat nadmíru éterická a prázdná. Budu vrhat letmé pohledy ke dveřím a doufat, že se rozrazí a v oslnivé sluneční záři rozeznám obrys Tvé postavy. Nakonec navždy a nenávratně splynu se zdí.