City

City. Část nás, kterou nedokážeme ovládat. Jednou přijde někdo, kdo s námi zatočí, a my nemáme sebemenší šanci tomu zabránit. Zkoušet si odepírat osobu, ke které nás očividně něco táhne, je naprosto zbytečné. Je to, jako bychom si nedopřáli koupit to, po čem tak ukrutně toužíme. Proč se vlastně drtivá většina z nás bojí citům podlehnout? Zklamání, smutek, nechuť, touha se na všechno vykašlat, nesoustředěnost a spousta dalších trápení. Vždyť tohle všechno je jen jedna strana mince. Zkusme ji obrátit, vzpomenout si na úsměv, radost, štěstí, pocit že někomu patříme a on je tu pro nás vždy. Nebyly snad tyhle chvíle krásné? Jak by se nám žilo bez lásky, motýlků v břiše, podlamování se v kolenou? Nebyla by to pouze nudná rovinka? Musíme počítat s tím, že jednou budeme na vrchu a jindy zase hluboko dole, ale tohle všechno je to co nás má bavit. Stejně tak, jako na rtech se má objevit úsměv, tak i v očích se mají občas lesknout slzy. Já osobně si věčnou lásku v partnerském životě neumím představit. Nemůžeme naší drahé polovičce odpouštět věčně, o to by asi nikdo z nás ani nestál. Ze zklamání nám má pomoci jiná osoba. Ta, která naše rány zahojí. Máme přeci něco kolem 7 miliard možností. 