Zase jednou idiotem

Zase jednou se cítím jako idiot.

Pokaždé, když se chovám iracionálně, připadám si jedinečně, věřím své intuici, ale pak přijde hořké zklamání a přichází tvrdý náraz. Idiot.

Kdybych nevěřila opravdové lásce, nepřipadám si jako idiot. Každý hledá opravdovou lásku, oddanost, věrnost, důvěru, ale… skutečně? Jsou to spíš jen řeči. Možná tomu někdo věří, ale když na to přijde, stáhne se ocas, objeví se snad strach. Představa spřízněné duše je přitažlivá, ale spřízněná duše neexistuje a musím se s tím smířit, protože jinak se budu cítit jako idiot. Ve skutečnosti nikdo nehledá opravdovou nezhasínající lásku, když se zamiluji do člověka, chci mu dát to, co si zaslouží a co chce. Ale možná bych se měla chovat víc cynicky a arogantně, abych si pak nemusela připadat jak idiot a nemusela se stydět sama před sebou. Správně jsem pochopila své pocity a veškerá ta zloba patří zase jenom mně. Udělala jsem totiž spoustu chyb. Měla jsem být odtažitější, nechat váhat, nechat se dobývat. Neměla jsem se zamilovat a neměla jsem chtít být jedinečná, měla jsem věřit racionálnímu chování a nevěřit na lásku a na důvěru. Láska prostě není nekonečná, moc to chci a snažím se, ale vždycky se někde objeví chyba, nějaký háček, který celou tu velkou lásku popírá. Můžu se rozdat, rýt hlavou v bahně, být nejzlatější a nejúžasnější, můžu být sebechytřejší a zkušená, můžu se snažit, jak chci a doufat a věřit, jak chci, ale neexistuje to. Je to marné. Člověk nesmí věřit sám v sebe. Přesně tak, nesmí. Protože nezáleží  na tom, co je ochotný dát, když ten druhý není ochotný si to vzít a není sám schopný to aspoň částečně vrátit. Nejde věřit v sebe, protože to není individuální hra. Člověk musí věřit v chladnou logiku a nedoufat v nic víc. Nic víc zkrátka není, i když to tak dočasně vypadá, zmizí to. Věříte, chápete, milujete, objímáte, doufáte, sníte, ale zůstane jen pocit blbosti. Výčitky idiota. Je trapné cítit výčitky kvůli lásce, výčitky, že jsem byla ochotná dát vše, udělat někoho šťastného a být šťastná. Oddanost nikdo vlastně nikdy nikdo nechce, tak s ní plýtvám. Měla jsem svoji víru, naději a lásku vložit jen sama do sebe, protože nikdo jiný o to nestojí. Vždyť jo, kdo by stál o idiota.

Je to vlastně sebelítost, bolestivé uvědomění. Už zase? To jako vážně? Nejsem obětní ovečka, jsem chytrá a silná, jenže ta představa lásky mě vždycky porazí. Věřím v sebe, v to, že to dokážu, že budu výjimečná a míň postradatelná než kdokoli jiný, ale nikdy nikdy nikdy se to nepovede. Jde o ty povrchní věci, nejde vůbec o idiotské city. City jsou tak snadno nahraditelné, že celá tahle láska postrádá význam. Kdo nestojí o lásku, dovede si ji lehce nahradit za cokoli jiného. Idiot je pak ten, co lásku dává a potřebuje ji. Takže já. Naivní idiot.