NEobyčejný člověk

Lampy pořád svítí, ale je už skoro ráno. Přemílám si v hlavě: - Dlouhé nebo krátké šaty? Dlouhé nebo krátké? - Koukám se do stropu a přemáhám se vstát. Někdy je ale lepší ani nevylézat z postele. Rozcuchané vlasy, rozespalé oči a na obličeji obtisknutý polštář. Právě to mě dokáže každé ráno dostat. Navíc ztratím minimálně hodinu napravováním všelijakých nedokonalostí, aby si náhodou na ulici někdo nevšiml, že nejsem dokonalá, že jsem jen obyčejný člověk.
Napravit mě z mé sebestřednosti a nedostatku důvěry v samu sebe, mohla jenom jediná osoba. Osoba natolik inteligentní, aby si uvědomila, co je pro tělo opravdu důležité. Při ranní joze jsem četla Cosmopolitan, který je stejně s Elle a Vogue na denním pořádku. Když tu na mě vyskočí věta: ,, Každé ráno svému tělu říkejte a dávejte najevo, že ho milujete. " Překvapila mě tak krásná věta v natolik povrchním časopise, ale od té doby zkouším ráno a večer svému tělu šeptat, že ho miluju. A od té doby ho miluju. Miluji rozcuchané dlouhé oříškově hnědé kudrnaté vlasy, miluji velké zelené rozespalé oči ověnčené hustými černými řasami a miluji obtisknutý polštář na mé snědé pleti. Tolik miluji v jedné větě, tomu se říká láska.
Může člověka změnit věta pro mě neznámého člověka? Můžu se brát, měnit, zdokonalovat, jen protože jsem si přečetla jak jednoduchá a složitá je láska?