Sen

SEN

Propadám se černou tmou, která mě celou obklopuje a pohlcuje.
V dáli zahlednu bíle světlo, které se zvětšuje, čím blíž se približuji.
Ve chvíli kdy se s ním moje tělo setká, mě zcela pohltí.

Pomalu se snažím otevřít oči, dosud oslepené tím ostrým světlem.
Pod sebou vnímám měkkou postel a cítím omamnou vůni růží.
Však aby ne.....postel je zcela zasypána jejich okvětními plátky.

Kde to jsem? A jak jsem se sem dostala? Je to sen či realita?
Jsem dezorientovaná a nic mi nedáva smysl.
Najednou si uvědomím, že v te krásné velké posteli ležím jen tak,jak mne pánbůh stvořil.
Rychle se natáhnu po županu pohozeného u postele.

Jen tak tak se stihnu obléknout a už se otvírají dveře do ložnice.
Nevím co mám dělat. Mám začít křičet nebo se těšit?
Je to přítel či nepřítel ten kdo přichází?
Když už se mi zdá, že se snad zastavil čas, konečně spatřím tvář mého vyrušitele.

Nemohu uvěřit vlastním očím!!!
Jsi to ty, láska mého srdce. Jediný člověk kterého jsem kdy milovala.
Sním či bdím? At tak či tak nechci aby to skončilo.
Všimnu si podnosu ve tvých rukách....snídaně do postele – neuvěřitelné.

Ba ne....to není snídaně. Je to jen šampanské a jahody.
Koukneš se na mě tím svým roštáckým pohledem a mrkneš,
protože moc dobře víš, že tohle je moje představa ideálního probuzení.
Nemám slov. Ale myslím, že mé oči říkají víc než lze kdy slovy vyjádřit.

Nemůzu vydržet už ani minutu bez toho, abych se tě dotkla.
Proto ve chvíli kdy odložíš tác, se k tobě musím přitulit.
Konečně se políbíme a já prožívám vše, o čem jsem do té doby jen snila.
Celý můj svět vybuchne nádhernymi barvami.
Tolik intezivního stěstí a lásky snad člověk nemůže ani přežít.

Však co se to děje?
Pomalu se mi tvá tvář rozmazavá a mé tělo se opět propadlo do černé tmy.
Já nechci. Chci ještě být s tebou. Kam mne to odnáší?

Znovu je kolem mne jen černá tma a v dáli svítí světlo.
Tentokrát je červené a já mám špatné tušení.
Nechci se přiblížit, ale táhne mě to neuprosně blíž.
Až je mé tělo, ač nechtíc stejně jako před tím pohlceno.

A opět ležím v posteli, jen žádnou vůni růží necítím.
Otevřu oči. Jsem doma ve své vlastní posteli.
A jako vždy, jsem tu sama. Akorát dnes s horším pocitem než kdy před tím.
Pomalu se obléknu a jako tělo bez duše se ploužím po schodech dolů do kuchyně.

Skoro se bojím otevřít dveře a zjistit co na mě čeká.
Intuice mi říká, že to není nic, co bych chtěla vidět nebo vědět.
Však strach a nervozita mi nedovolí dveře neotevřít.

Na stole popelník plný vykouřených cigaret a vedle obyčejná bílá obálka.
Stojí na ní mé jméno. Co asi obsahuje?
Pomalu ji otvírám a vyndavám list papíru.
Ale není to jen tak obyčejný list, je to svatební oznámení.
Podlomí se mi kolena a musím si sednout.

Uhledným zlatým písmem se tam oznamuje, že se ženíš.
Jak to? Jak se to stalo? Kdy k tomu došlo?
Je mi jako by mi pukalo srdce.
To nemůže být pravda!

Třesoucí se rukou si zapaluji cigaretu a přemýšlím,
jak dlouho člověk může žít s takovou bolestí.
Jestli jsem se před tím nechtěla probrat, ted bych si to přala víc nez dřív.

Zpocená se posadím na posteli.
Ach bože.....opravdu to byl jen SEN!!!
Raději rychle doběhnu do kuchyně.
Zadná obálka, žádne oznámení.
Spadne mi kámen ze srdce.

Ríká se, že každý sen má svůj smysl nebo je nějakým znamením.
Jen přijít na to, které znamení je to pravé.
Je to již přes dva roky, co jsme se rozešli.
A ten sen může znamenat to, že ještě mám šanci na štastný život s tebou.
Nebo že je cas se od tebe odpoutat, abych nedopadla jako stará zlomená žena.

Ale která je ta správná volba?
Bojovat nebo nechat jít?
Riskovat nebo to vzdát?
Snít či bdít?........hlavní je však vždy víru a naději mít.....a to......hlavně v lásku!!!