Léto, krekr a motýli

Znovu jsem se napálila. Znovu nemůžu uvěřit tomu, že jsem se vůbec nechala napálit. Dá se tomu říkat "že jsem se dala napálit"? Nevím. Ale plná hlava HO je.
Zamiloval se do mě. A já? Nechtěla ho. Byl mým letním rozptýlením, mým letním čímsi. Nechápala jsem a neakceptovala jeho (po)city i když byly zřejmě hluboké. S prvním zářijovým paprskem jsem to ukončila. Začala se věnovat škole a ne jeho zlomenému srdci. On si našel krekr, jestli chápete co tím myslím. To je tak, když jíte sýry musíte si mezi nimi dát krekr aby jste vyčistili pusu a mohli si dát další sýr. Zkrátka aby pachuť předešlého sýra neovlivnila chuť toho druhého. A něco takového byla ta holka. Já to samozřejmě věděla a tak mi přišlo zábavné pozorovat ho, jak se tím krekrem láduje. Jenže tenhle krekr se ukázal jako žárlivá a lehce nevyrovnaná semetrika. Skončil to dřív než bylo pozdě. A tenkrát jsem se ozvala.
I když to bylo internetovou formou musel se opít. Všechno mi vyčetl a já pochopila, že z něj city nevyprchaly. Ale jelikož jsem byla hloupá, chtěla jsem si znovu hrát. Tenkrát jsem ale ještě netušila, jak se mi to všechno vrátí. Začalo to znovu. Po každém plese mě doprovodil domů a líbal mě. Občas jsme si vyšli a napsali si. Bylo to jako v létě, ale zároveň to bylo něčím jiné. Nejenže se do toho vnesl zimní stereotyp, ale i zvláštní pocit, který jsem v souvislosti s tímto klukem neznala. Něco jako náklonnost nebo snad zamilovanost(?!). Jakmile ucítil první náznaky mé slabosti, začal házet zpátečku. Najednou si nebylo co říct a když ano, většinou to bylo formou hádky. Začátkem května jsem se přestala ozývat a jemu to očividně nevadilo. Začala jsem si vyčítat, že jsem vůbec začala něco cítit, ale už bylo pozdě.
V létě jsme šli na stejný hudební festival. Jakmile jsem ho viděla první večer, mehementně jsem mu potřebovala dokázat jak se bavím. Nevšímala jsem si jeho, ale různých fešáků v jeho okolí. Druhý večer mě odvedl a chtěl se mnou mluvit. Začali jsme se líbat. Od té doby je to nejasnější než kdy předtím. Vím, že mezi námi něco je. I on to ví, říkal mi to. Oba teď ale děláme jakoby nic. Oba jsme moc hrdí na to, přijít za tím druhým a říct mu o (po)citech. Cítím se naštvaně, zklamaně a asi i zamilovaně. Tenkrát jsem si to uvědomila, když jsem pocítila šimrání motýlích křídel až u srdce.