Co bych ve svém životě změnila?

Skoro celé prázdniny jsem přemýšlela, co bych změnila na svém životě. Ptala jsem se přátel, o čem by psali oni. Dostávala jsem odpovědi typu: změna práce, změna oboru na škole, dodělání si maturity a podobně. Docela mě tížilo, že já vlastně nevím co bych změnila na svém životě. To jsem tak sobecká, že mám vše tak, jak jsem si v životě přála? Ne jednou jsem si tuto otázku kladla za ty dny volna. Pak ovšem přišla chvíle, kdy jsem našla odpověď.

Láska. Lásku bych ve svém životě změnila. Nikdy se nezamilovat. Žít svobodně a nezávisle na ostatních lidech. Vždy, když bych si řekla střed vesmíru, aby mi v hlavě zablikalo slovo ,,JÁ". 

Upřímně... K čemu je láska? Akorát omezuje lidi ve svých rozhodnutí. Jak rychle přijde, tak rychle odchází. Proč toto jedno slovo znamená tak moc. Proč nemůžeme city měnit, podle svých potřeb a trápí nás dlouho do noci. Je to fér, být zamilovaná do někoho, kdo o to nestojí? Není. 

Jednou jsem slyšela tento citát:
„Koho milujeme, toho nejsme nikdy pevně rozhodnuti opustit, i kdyby nám sebevíc ublížil.“ 

Jaký pošetilý blázen toto napsal. S hlavou v oblacích, růžovými brýli na tváři a pukajícím srdcem držel pero v ruce a vyléval si své srdce na papír. Nejsou smysluplnější věci, než se zaobírat životy jiných lidí, kteří o nás nemají přinejmenším žádný zájem, nebo nás využívají a manipulují s námi? K čemu je takový život. V umění byla láska jedno z nejpoužívanějších témat, ale jaký druh lásky...

Viděli jste, nebo jste četli nějakou knihu o dokonalé lásce, kde žili šťastně až do smrti? Vždyť ani v pohádkách to tak není. Princ pláče pro spící princeznu, nebo princezna pláče pro prince, který jel k drakovi. Romeo a Julie, Petr a Lucie, nebo i kniha Předčítač. Všude se jen setkáváme s hrdiny, kteří dělají hlouposti kvůli citům. Sebevražda, vražda, bláznoství, samota.... Máme tak dopadnout i my?

Tak přesně toto bych ve svém životě změnila. Nepoznat lásku....
Dýchalo by se mi lépe.