Lovec a kořist

Topil jsem se v hloubi tvých očí. Snažil se skrýt mé zalíbení dřív než jsi pohled opětovala. Svět fandí neznatelnosti gest, alespoň ten můj. Můj svět, kde jsme jen my dva. Kde jsem ihned terčem pozornosti a je jen otázkou, čemu dáš přednost.
Raději oba sledujeme plynoucí krajinu za zašedlým sklem. Občas po sobě koukneme, abysme se ujistili, jestli je ten druhý tak sladký, jak se nám to otisklo do paměti.
Stačilo by jen udělat ten krok. Každý předem myšleným směrem a možná by ti okolo, zmizeli doopravdy. Nebo se alespoň stali natolik nepodstatnými - přehlédnutelnými.

Celý život hledáme někoho, s kým nám bude stejně tak pohodlně, jako je nám samým o samotě. Genderově zcela neutrální tvrzení. Proč tedy dělíme role na kořist a lovce? Mohlo by se zdát, že se v dnešní době mohou role i zaměňovat. I žena může být lovkyní - slušně řečeno. Ale stále je tu ona nerovnost. Pokud chceme, aby partneři byli rovnocenými, jak můžeme mít nerovnoměrné role při seznamování? Ono se čeká, že bude muž zprvu lovcem a později ustoupí aby s partnerkou nastolil onu rovnost? To se musí nutně muž stát nestabilním - v roli lovce manipulativním -, aby dosáhl onoho rovnopráví? Má potom ještě slovo důvěra i nějaký lepší důvod existence, než jako argument v hádce?

Sahám do svého svědomí a vysnívám si možné konce našeho příběhu. Vztáhnu ruku k tvému tělu a přeju si, aby jsi udělala to stejné. Hned jak ucítím tvůj dotyk, budu vědět, že nejsi kořist, sic tě lovím. V nahotě svých duší poté můžeme fabulovat, spolu.