Dopis od srdce

Dobrý den,

je těžké prožívat zklamání a smutek ze ztracené lásky. Zvláště pak, když se těch vlezlých pocitů beznaděje a samoty nelze zbavit celý rok. Ano, celý jeden rok jakoby v mém životě nikdy neproběhl. Byl prázdný, nic se nestalo, myšlenky se ubíraly stále stejným směrem. Kolik slz proteklo, kolik hodin mě minulo bez povšimnutí. Nevím, proč se mi velikost mojí lásky k Ní ukázala v celé své kráse, až když mě opustila. No, říká se to... Ale já jsem tomu posud nevěřil. Od té doby jsem procházel houštím stesku a marnosti. Dívky sice přicházely, ale najednou, jako kdybych to ani nebyl já. Nezajímaly mě. Když už jsem se pokusil s jednou z nich strávit noc, hned po oblíbeném živočišném aktu, který mě ani trochu nenaplňoval, putovala slečna do vedlejšího pokoje. Bylo to trapné, ale najednou jsem si neuměl představit, že se probudíme vedle sebe. Bylo mi špatně. Z optimisty „tragédem“. Pesimista je příliš optimistický výraz pro pocity, které jsem zažíval. Přátelé mě drželi, v rámci možností, nad vodou. Koneckonců, když jsem byl ve společnosti a ubíjel city ethanolem a THC, cítil jsem se dobře. No, spíše se jednalo o chvilkovou iluzi štěstí. O to horší bylo ranní probuzení do šedivé reality. Kdyby alespoň ranní... Celý rok jsem nedělal v podstatě nic, takže pojem ráno v mém případě skrýval časový údaj většinou těsně obtékající poledne. Chtíc nechtíc, musel jsem se začít stavět na nohy. Přece jen, nejsem první ani poslední. Hlava dál podává racionální porce na naleštěném podnose, srdce však tvrdě odporuje ve věčné a marné nostalgii. Hledám nový smysl. Hledám cokoliv, co mě životně uspokojí. Bohužel to ale jen tak nebude láska. Je krásná, ale až moc krutá. Už je to lepší. Čas od času prožívám příjemné okamžiky s nějakou tou krásnou slečnou. Jsou to však jen mělké břehy, daleko od hluboké řeky proudící lásky. Navenek jsem otevřený a usměvavý. Uvnitř ale stále bloudím v uzamčené schránce pocitů. Nevím, co bude. Ale už může být jenom líp...

S jizvou v srdci,

D.F.

P. S. Neznám Vás, ale rád Vás poznám.