Na horské dráze

Nikdy jsem nebyla na horské dráze. Fyzicky. Teoreticky jsem na ní od doby, co jsem ho poznala. Začalo to s nohama na zemi. Představení, potřesení rukou, pusa na tvář... A pak, ani nevím jak se to stalo, jsem nasedla. Což je divný, protože k smrti nenávidím pouťové atrakce. Chvíli jsem jen tak seděla a pohupovala nohama. Možná jsem chtěla vystoupit, možná jsem chtěla odejít. Kdo ví proč, zůstala jsem. Dráha se dala do pohybu. Zpočátku jsem jela rovně a nedělala jsem si s ničím hlavu. Asi jsem měla pocit, že v případě nouze zvládnu vyskočit. Než jsem se ale nadála, začala jsem stoupat a nebylo úniku. Od rána do večera spousta SMS, spousta slibů, spousta plánů, spousta sladkých slov... Holt nejen RedBull dává křídla. Byla jsem tak v rauši, že jsem nevědomky pustila k vodě svůj léta pěstovaný cynismus. Ve chvílích nejhlubší osobní krize jsem dokonce myslela na to, že bych s ním chtěla usínat a malovat mu prstem na hruď srdíčka a podobný divný věci. Tohle nikdy nebyl můj styl. A tak jsem začala přemýšlet a myslela jsem tak moc, až mi to došlo. V nestřeženém okamžiku došlo ke zkratu, přeskočila jiskra a už jsem se vezla. No a jakmile jsem zjistila, kde vlastně jsem, vrtalo mi hlavou, kde je on. Vezla jsem se totiž sama. Logicky jsem začala panikařit. Asi jako každý, komu znenadání zmizí křídla. Jsem jediná? Má mě rád? Kdy se znovu uvidíme? A dráha zamířila dolů. Hlavou mi problesklo, že jízda končí. Ocitla jsem se znovu na již známé rovině a už, už jsem chtěla vysedat, když v tom se dala do pohybu. Od rána do večera spousta SMS, spousta slibů, spousta plánů, spousta sladkých slov... Ale já už nevyjela tak vysoko jako před tím. Nešlo to. Zdánlivě iracionální otázky. Slzy. Smutek. Noční můry. A tak jsem zanedlouho doputovala dolů. A teď tu sedím a pohupuju nohama. Říkám si, že můžu zůstat sedět. V případě nouze zvládnu vyskočit.