Rozjímání o lásce

"Ach ty vztahy." to je první co mi proletí hlavou při myšlence na lásku. Vždy jsem si myslela, že se prostě zamiluju a všechno bude krásný. Vždyť máma to tak měla,dokonce i babička a prababička, tak proč já ne, že jo? Tolik vody zas neuplynulo od doby, kdy se máti vdávala.
Jenže ten pitomec se mi prostě směje. Já si tady plácám játra, snažím se mluvit o tom co mě na našem vztahu štve a ten kretén sedí, vůbec, ale vůbec mě neposlouchá a ještě se mi směje do ksichtu! Ty vole, on se fakt směje! "Přestaň." syčím přes zaťaté zuby. "PFEFTAŇ!" paroduje mě. "Tak a dost! Já se snažím mluvit o tom co cítíš! Tak o tom do prdele mluv!" prskám. "Co cítím?" odvětí zamyšleně. Malá jiskřička naděje ve mě vzplála, že se snad někam konečně posunem. "Co cítím... Hmm."
"Já cítím tu cibuli cos měla k obědu."
Tohle je fakt zbytečný...!