Sama se sebou

Me vnitřní stavy rozložení, by se daly rozčtvrtit, naložit a položit pod rámec své úzkosti. Bobtnající, přetékající emoce. Nedokáži je pojmenovat ani projevit. Třesou se mi prsty na rukou a v dlaňi svírám 7 barevných céček, jež díky nim hlídal Tonda Szcedílek svou nervozitu ve své skutečné zraněné podstatě.

Jsem tam kde mám být? Ikdyz mi od brzkého rana vnitřni hlásek našeptává. "Nejezdi". Obavy co se bude dít. Starosti jak se zachovám a on? Stres a sevřený žaludek jsem připravená a mám to v sobě vyřešené? NE...

Jediné co teď chci vzít nohy na ramena a utéct, ikdyž to nedává vůbec smysl jako můj nynejší vnitřni svět. Musím to vyřešit a nějak ukončit své vnitřní roztříštění na jedovaté střepy duhy. Však to závisí na mě. Mohu jen tak odjet na domovinu a užít si klidný vítr svých blízkých. Ale proč to neudělám? Přesto mě tu něco nepochopitelného drží. Tak zmatená jsem dlouho nebyla. Nevím, fakt nevím, co ze sebou.

Bojím se. Strachu plná. Ani zkouška mě tak neděsila jako on. Přítomnost ta představa mě utlačuje.

Cítím se jako bych němými tahy ruky a mimikou obličeje popisovala přes celé náměstí své jméno nevidomé bytosti. Je to nedocílná cesta bez pochopení a rozhřešení. Jen přešlapování na místě.

Tak proč tu jsem?

Láska je matoucí...