Hite love

Takže jak bych to shrnula? Ať se na to podívam zprava, zleva, seshora i zdola, vidím to smutně a černě. A chce se mi brečet jakmile, se mi to objeví v hlavě. Je to fakt rána pod pás, něco na co se nezapomíná. Něco, kvůli čemu se pláče a trpí a i když máš práce nad hlavu, musíš na to stejně myslet. A jen to slovo:nechtít. Stačí další a vidíš celý příběh. Dvě slova. Žádné:Miluji tě...ale...nechci tě!!! A s tím nikdo nic neudělá. Jenže co je potom láska? K čemu existuje, když jsme jenom smutní? Proč miluje jen jeden? Nechápu to.
Tak tohle je můj příběh. Pěkně od začátku.
S tím klukem sem chodila už jednou. Byl to nádherný měsíc, takový o kterým sníte ještě hodně dlouho a nakonec s tím snem i umřete. Srdíčko se cítilo jako v ráji. Pak se ale něco zvrtlo, srdíčko nabouralo, upadlo a zůstalo prázdné jen tak ležet. Říkalo mým očím ať pláčou... Za pár týdnů to už bylo téměř O.K. Jenže pak se objevil a prosil. Prosil o to, aby se mnou mohl ještě chodit. Nic jsem nechápala, ale byla jsem zaslepená sladkým žárem z jeho očí a tak jsem neodolala. Chodili jsme spolu týden a pak řekl:,,Konec." Praštil do bot, vzal nohy na ramena a byl pryč. Jenže to neskončilo, takhle mě trápil celý rok. Pořád se vracel a prosil a pak to zase rchle ukončil. Kámošky mi říkali ať to s ním skončím, jenže když byl se mnou, zahrnoval mě takovou dávkou rozkoše a romantiky, že jsem ho milovala stále víc. A on to dobře věděl. Věděl, že až ho budu milovat, tak jak bude chtít, že řekne ty dvě slova. ,,Nechci tě!"
Někdo to možná nechápe, já taky ne, a nevím co psát, protože slyším fakt úžasnou písničku a musela jsem k ní vytvořit nějakou smutnou dušičku. Takže díky za účast. Amigo...