Život jako sklenka od whisky!

Všechny spirituální cesty končí u chlastu, řekl můj oblíbený spisovatel. Myšlenka krajně bizarní, nelítostná a dost krutá, leč nevyhnutelně a zákonitě pravdivá.
Nalijme si čistého vína, nebo dobré skotské Whisky, ideálně v baru Šedý pes na Smíchově. Nalijme tekutinu až po okraj sklenice a sledujme, co se bude dít.
Nejsou to jen spirituální cesty, které končí u tohoto nápoje, jsou jimi i vztahy, traumata, strachy a myšlenky, které nedokážeme svázat do klubíčka, které bychom mohli ovládat tak, jako to dělá hravá kočka s bezmocnou myší. To, čemu nerozumíme, nebo čeho se děsíme, není tím, co nás svazuje. Může nás to posílit, poučit, ale také zesměšnit a vážně zranit.
Dokud je sklenka plná, svět je krásný. Blízcí nás milují, přátelé nás chrání, vše je pro nás nové, nepoznané. Jsme jako průzkumníci, kteří se již od nepaměti bezhlavě vydávají do odlehlých míst, která jsou pro jiné jen těžko dostupná. Někdo pro své sebeuvědomění míří na vrchol nejvyšší hory světa, někdo na dno hlubokých oceánů. Někteří dokážou putovat čtvrt roku polární krajinou, v teplotách, ve kterých zmrznou i lední medvědi, jiní jsou ochotni plavit se rok na moři bez toho, aniž by je napadlo z plavidla vystoupit na pevninu, něco hledat, po něčem se pídit. Jsou pány svého osudu, jsou šťastní, jak žijí, jsou na sebe pyšní. Sebedůvěra z nich srší každým dalším krokem, který musí zákonitě udělat tak, aby se dobrali vytouženému cíli.
Když ale ze sklenky upijeme, svět se změní v něco temného. Může to být nečekané, jako sněhová vánice v březnu, může to být kruté, jako srdce přeseknuté ve dví, nespravedlivé a sebepoškozující. Reflektuje to změnu k horšímu, změnu, které bychom nejraději zabránili, ale nejde to. Zatímco my jsme pány svého osudu, jiní lidé jsou pány toho svého. Co zraní nás, jiné pobaví, potěší, nebo jim to uleví.
Kvůli čemu se jeden narodí, druhý zemře.
Pro jednoho je to zahozená šance, neštěstí, pro druhého nový začátek, ukazující světlou budoucnost. Zatímco se jedna strana propadá do temnoty, druhá vidí světlo na konci tunelu. Chce se k němu přiblížit, ale nejde to, prozatím. Dokud druhý neupije ze své skleničky.
Zatímco já vidím sklenku poloprázdnou, druhý ji vidí poloplnou. Pesimismus se měří s přehnaným optimismem, kterému nerozumím já, ani ti, co se mnou pád zažívají. Výčitky jsou na denním pořádku, sebelítost převládá nad sebedůvěrou, která skáče z útesu jak nic netušící mládě husy, narozené na smrtelně úzké římse. Zatímco jej matka strká do nevyhnutelného, house se snaží zuby nehty udržet v hnízdě, na které si zvyklo a které si oblíbilo. Nechce si hledat další, chce tu zůstat, zůstat s těmi, které miluje. Druhá strana to ale cítí jinak. Matka ví, že dítě musí vzlétnout, když se to nepovede, znamená to smrt. Pád z dvou set metrů je stejně nevyhnutelný, jako husina povinnost to udělat. Nutí ji k tomu hormony, vrozené instinkty, které, bohužel, od přírody tak nějak máme. Zatímco house padá do temnoty, matka se už ohlíží po novém partnerovi. Ještě než dopadne na tvrdý povrch reality, ještě než ucítí poslední bolest světa, už se v jejím hnízdě objeví jiné house, které mu nebude dělat konkurenta, přítele nebo nepřítele, zkrátka ho vymaže z povrchu zemského, vymaže ho z paměti té, kterou miloval. Co teprve když vzlétne? Bude pro ni tím pravým, tím, se kterým bude do konce věků. Bude pro ní tím, stejně tak jako ona pro něj. Budou se navzájem opatrovat, vzkvétat a smát se minulosti jako měsíční lilie, rostoucí za úplňku.
Jedinou záchranou pro house může být voda, nebezpečně se třpytící pod útesem, ze kterého byl vyhozen.
Další doušek, předposlední, ukazuje zmar a katastrofu, která se objeví před úplným koncem. Zatímco jsem se vzdálil od východu na konci tunelu, ke kterému jiní míří, já jen prohloubil svou temnotu a prázdnotu, která zbyla po whisky. Stejně tak jako ona, se nyní vzpomínky zmítají v žaludku a způsobují hrozivé křeče, značící blížící se zemětřesení. Pokud tomu osud dá, šťastlivci přežijí. Pokud ne, bude to znamenat smrt a zánik, absolutní prázdnotu, která po nás zůstane jako temná hmota ve vesmíru. Zatímco jiný vesmír vznikne, ten náš zanikne. Zhroutí se, vtáhne se do sebe, nikdo po něm nevzdechne. Tak, jako se vzpomíná na Roalda Amundsena, nikoliv na Roberta Scotta, tak jako se mluví o Ronaldovi, ne o Pelém, tak jako se zapomíná na zásluhy Edvarda Beneše v popředí s T.G.Masarykem. Stejně tak skončíme my, kterým to nebylo přáno. Na dně hlubokých a černých oceánů, kde žijí nestvůry, jenž nikdy nemá lidské oko spatřit. Budou nás provázet ve snech, budou nás pronásledovat, nebude před nimi úniku. Zaryjí se nám do nejtajnějších koutů mysli, které nebude možné jednou klávesou vymazat. Když na ně zapomeneme, objeví se zas a způsobí nám stejnou bolest a zármutek, jako když to bylo poprvé. Jako při prvním loku, který si někdo vychutná, a někdo jen ohrne nos předtím, než skončí s hlavou v míse, čímž ztratí poslední kousek jakékoliv sebelásky.
Poslední lok. Tady cesta končí. Jedna strana se dostane na konec tunelu, ztratí se ve světle, které na ní už čeká. Rozplyne se, ale nepřestane pro mě existovat. Ona si nebude pamatovat, co bylo, co ji dělalo tak krásnou, atraktivní a dobrodružnou, naše strana si to ale pamatovat bude. Vzpomene si na to pokaždé, když spatří moře, ve kterém bude navždy vidět obludy, vycházející z temnot své duše. Vzpomene si pokaždé, když vzhlédne ke slunci a uvidí zářivé světlo, které jemu dávalo po dobu od číšníkova přinesení na stůl smysl. Budeme vzpomínat na chvíle, kdy byla sklenice plná, kdy jsme si představovali, jaké to pití asi bude. Jaký bude život, naplněný láskou, starostí, sympatií a jistotou, že dokud je alespoň kapka whisky, tak jako naděje, je pro co žít.
Ale ta už není.
Zmizela v nás, jako Scott na Antaktidě, zmizela stejně jako house v matčině životě, zmizela přesně tak, jak zmizet chtěla. Rychle, bezbolestně, ale s co největší chutí a bez pocitu viny, za který ani nemůže. Příroda nás obohatila rozumem, který využíváme různorodě. Jeden nemusí pochopit, co druhý myslel a naopak. Jeden chce zůstat v jejím životě, druhý nechce. Jedna část osobnosti cítí nenávist a smutek, druhá lásku a radost z odhodlání a odvahy druhého. Proč matka vyhodila house z hnízda? Proč se vynořily obludy z hlubin tichého oceánu? Protože to život chtěl. Pokud má být někdo součástí světla, někdo musí být součástí temnoty. Pokud má být někdo opěvován, druhý musí být zapomenut. Jako hvězdy, které svítí jen tehdy, když jiné zaniknou. Tak je to i se srdcem, které může fungovat určitou dobu, a pokud ho jiné nenahradí, stává se nezbytným. Na konci cesty není k ničemu, je to jen srdce v nefungující mysli, v mysli výčitek a lásky, která nelze vyjádřit slovy. Stejně tak není k něčemu prázdná sklenice, byť by si přála, aby si ji ochutnavač pamatoval. Bude si pamatovat jen její obsah, na ní ani nepomyslí, nenapadne ho, co prožívá. A až do ní číšník nalije nápoj, který si úctu ochutnavače nezaslouží, mohou se stát dvě věci. Upustí ji a uvědomí si chybu, kterou pozřením udělal, čímž sklenici rozbije, nebo bude pít dál a žít v iluzi, že to je to pravé, co od života chce. Že nemůže být spokojenější, zatímco mu levná whisky drásá játra a žaludek a potichu se usmívá a sází na jistotu, kterou v něm má. A neustále prázdná sklenice bude přihlížet, jak spolu mizí v hlubinách, jak ho obludy stahují, jak přimrzá na severním pólu, kam za ním nemůže, protože by praskla, zlomila se a přestala sloužit svému účelu. Tomu, ke kterému byla stvořena, s vědomím toho, že nikdy nepřesáhne svůj stín, který sama nemá, a s tím, že do ní whisky už nikdy více nenalejí, že to byla pohádka se smutným koncem, protože v tu chvíli jiná sklenice volná nebyla.