plamínek neuhasl,ale nesílí

Stále jste na cestě, o které si myslíte, že vás dovede tam, kam by jste rádi šli a kde byste možná mohli začít znova. Ale stejně tak, jak moc chcete, se vracíte tam, kde jste byli rádi, kde bylo mnoho milých okamžiků, mnoho toho, čím se vaše srdce naplnilo a co z něj nemůže nikdy odejít.
Já vím, nejraději by jste to uzamkli nekam, kam byste už nikdy nevkročili, ale ono to nejde. Bolí to s blížícím se jarem, bolí to, že jste chodívali pod rozkvetlé stromy ve dvou, lehali jste si do zelené trávy a pozorovali noční oblohu. A nějak neumíte chodit nyní sám, a stejně tak víte, že už to nikdy nevrátíte....tak jakou cestou se máte dát? Jak posílit tu jiskřičku, kterou máte a kterou nazýváte nadějí?
Zatím je asi vše přiliš živé, chvějete se vzpomínkami v ranních paprscích a usínáte se sny, které se vám vrací, ale nic nezmění. Jsou noci, kdy s plnou silou k vám vstoupí bolest vědění, že vše je skutečně pryč a že jste znovu na začátku a sám. Odeženete černé myšlnky a hledáte usilovně nový směr. Asi je příliš brzo, musíte nechat všemu čas a i když budete sám, věřte, že jednou se třeba naprosto nečekaně ten plamínek rozhoří, aniž by jste to čekali.
Vás teď čeká jen jeden úkol - naučit se žít se samotou a s nadějí.