duše smutného anděla

Krčil se v koutu temné samoty, ticho kolem a přece křičel. Ovinutý jen kusem hadru. Prsty jeho bosých nohou stíraly prach z dřevěné podlahy. Plakal, ač ani jediná slza nestekla po jeho bledé tváři. Zpod toho hadru, jímž byl ovinut, byla jen letmo vidět dvě malá, zmuchlaná a poničená křídla, jež očividně ztratila moc vzlétnout. A ve svých křehkých dlaních pevně svíral cosi pohasínajícího. Svou duši. Duši, která přestala věřit na lásku...