já a ty....my...

Chci, chtěla bych, přála bych si... moc strašně moc... ne jednou, ne dvakrát, ne na chvíli, ne na jeden den, ale napořád cítit ten pocit, jaký jsem měla, když jsme šli po schodech dolů do metra a tys mě držel za ruku. Chtěl si mě držet a tak sis mě držel. Cítila jsem se tak štastná a spokojená, tak krásný pocit jsem nikdy nezažila. Byla to nejkrásnější cesta mého života. Jít spolu ulicí plnou lidí a patřit k sobě jako noc a den, jako jing a jang, jako dva milující se lidé. Znovu stát naproti tobě, dívat se ti do očí a beze slov rozumět všemu, čím je tvé mlčení a pohled na mě. Ta cesta vlakem, při které si mě celou dobu držel za ruku, jemně hladil a dával mi tím pocit, že jsem, že jsem tu pro tebe. Chci tu být pro tebe a slyšet tvůj hlas, chci ti říct, má lásko, buď se mnou zas - mi v hlavě zní jako sen, pohádka se špatným koncem. Proč se špatným... uplynulo jen pár týdnů a tvé dotyky už nejsou pro mě. Nejsou pro nikoho. Tvůj pohled nepatří mně a nerozumí mému mlčení...