Bolest

Je to už dva roky... dva roky samoty, hledání sebe sama, hledání lásky. Chybí mi ten pocit, být někým bezpodmínečně a silně milována. A milovat. Milovat tak, až to bolí, když s tím člověkem nejste. Milovat tak, že máte pocit, že vás ta láska upálí, ale zároveň vám vlévá život do žil.
Ta prázdnota v mém životě byla už často úplně hmatatelná. Měla jsem pocit, že se dusím. Že se topím a nemůžu se nadechnout. Jako by vám postupně zaplavovala plíce voda, ale vy přitom ještě chcete žít a naplno zažít ten pocit nadechnutí. Člověk není stvořen pro to, aby byl sám. Roky výzkumů a zkušeností mluví jasně. Samota je sžíravá a bolí. Nejhorší je, že člověk v těch nejtěžších chvílích funguje jak mucholapka. Je jak ta poslední lepkavá věc a doufá, že se na něj nalepí jakýkoli živý tvor. Tvor, který by mu pomohl zaplácnout všechna jeho prázdná místa. A i když není ani zdaleka ten vhodný, pravý a milující, je tady. Je tady alespoň někdo, kdo tu bolest na chvíli umlčí a díky tomu má člověk, byť jen na krátký moment, pocit, že může zase dýchat.
Kolik takových much jsem již na sebe pochytala... až poslední týdny mám ale skutečně pocit, že to chvíli nebolí. Že je tady někdo, kdo mé rozervané a prázdné srdce, které je připraveno zase milovat, zahřeje. Kdo mě obejme a pohladí. Tak málo - lidský dotyk- a schovává se v něm často celý svět a celé štěstí. Všechno má však úskalí. I tyhle světlé dny a chvíle, které jsou vykoupeny neustálým strachem, jak tohle dopadne. Že to nemůže dopadnout dobře. Že se do toho člověka nesmím zamilovat, protože on by to nikdy neopětoval. Ale poruč srdci, které už takovou dobu prahne po lásce. Zatím to zvládám. Mám ho jen ráda, i přes to, jaký je. Nebo možná proto? Můj strach roste. Vím, že zase přijde den, kdy ucítím tu hroznou prázdnotu a bolest. Vím to. Ale nemůžu si pomoct.