Co to je?

Píše na dobré ráno, píše na dobrou noc. Spousta společných zájmů, podobné názory, možná i nějaké sympatie. Dalo by se to vůbec nazvat sympatiemi? Není to jen chtíč po lidské blízkosti? Objetí, polibek, sex. Vše to po těch dlouhých letech samoty tak moc chybí. Chybí i pouhé povídání dvou osob, které jsou si blízké a rozumí si. Samota, to je něco, to je to tajemno, které pro člověka není přirozené. Ikdyž si někdo myslí, že mu samota vyhovuje, tak se najdou chvíle, kdy je velmi ubíjející. Poznala jsem to na vlastní kůži. Radovala jsem se, začala jsem konečně žít, říkala jsem si, že samota je tak povznášející pocit. Pak ale přišla chvíle, kdy mi nebylo nejlépe a potřebovala jsem nějakou oporu, někoho, kdo by mě objal a řekl, že vše bude zase fajn. Někdo, kdo by mi utřel slzu, usmál se na mě a řekl neplakej. I obyčejné pohlazení potěší tělo i duši. V hlavě si představuji, jak on je mi tím vším, co mi tak chybí. Ale co když jsem si vše špatně vysvětlila? Co když to myslel jinak a já ze zoufalství začala přemýšlet nad tím, že by ke mně mohl mít nějaké sympatie? Jak to ale zjistit? Narovinu se ho zeptat? Co by si ale pak myslel? Přestal by se kvůli tomu se mnou bavit? Ztratila bych tím jedinou osobu, která mi rozumí? Osobu, co má velmi podobné, dalo by se říct až skoro stejné myšlení. Opět bych zažívala úplnou samotu. Co tedy dělat? Je to složité.