Dopis na rozloučenou

Dopis na rozloučenou

Den se chýlí ke konci.
Červánky plují po obloze a
v dáli slunce zapadá.

Kéž bych i já mohla jako to slunce zhasnout a
ráno se znovu narodit.
Však takový přepych nám dán nebyl.

Moci tak na všechno a na všechny zapomenout.
Hlavně na dnešní den,
kdy zhroutil se mi smysl života.

Mé sny, mé touhy, má láska a můj život.
Kde jsou?
Ptám se sama sebe,
však žádná odpověď, žádná myšlenka nepřichází.
Hlava prázdná,
srdce rozbité na kousky a
v duši jen prázdnota.

Moci tak vrátit čas.
Však co bych změnila? City?
To nelze.
Snad to byl osud, snad se to mělo stát,
kdo to ví.
Život je plný různých zvratů.

A člověk? Co je člověk?
Jen pouhá kapka vody v oceánu.
Koho zajímá,
že jeden člověk právě ztratil důvod k životu?

Chtěla bych se umět vrátit zpět v čase.
Do doby, kdy vše bylo tak krásně neskutečné.
Byl to snad sen?
Ne nebyl, ještě cítím tvé polibky,
tvé tělo a tvou touhu.

Rukou si přejíždím po tváři a vzpomínám,
jak tvé ruce hladily mou tvář,
tvé rty se dotýkaly mých a nic,
kromě nás dvou, neexistovalo.
Jen my, naše láska a naše touhy.

Kde je však teď ta tvoje láska?
Zmizela, odešla.
Zůstala jsem sama, a ty?
Ty jsi mě opustil.
Proč? Ptám se sama sebe stále dokola.
Proč, když mě stále miluješ,
proč tu teď nejsi se mnou?

Neumíš si představit,
jak mě ta tvoje láska zabíjí.
Kéž by jsi miloval jinou!
To bych snad zvládla překonat.

Tys však řekl:
„Lásko promiň, ale potřebuji svobodu a volnost k životu.“
Mnoho dalšího tvá ústa říkala,
však vše to byly jen výmluvy a lži.

Jednoduše jsi dal přednost volnosti a kamarádům.
A to bolí daleko víc.
Na jednu stranu to i z části asi chápu.
Však co ti ten život dá?

Dobrou zábavu, večery plné chlastu,
po ránu bolení hlavy a žaludku na vodě.
Jak dlouho chceš takhle žít,
než si uvědomíš,
že tohle nemá budoucnost?
Že to není náplní života.

Snad si na mě jednoho dne vzpomeneš a
řekneš si, proč jsem to udělal?
Na tu chvíli však já nemám sílu čekat.

Vídat tě a vědět,
že už tě nemůžu políbit,
dotknout se tvého těla.
Ta představa mě dohání k šílenství.
Nemůžu takhle žít.

Slunce již skoro zapadlo,
ještě však vidím konec propasti pode mnou.
Stojím na místě,
kde jsme si poprvé vyznali lásku.

Na skále, do které jsme vyryli naše vyznání.
Přes slzy stékající mi po tváři je už ani nevidím.
Jaká to ironie.
Tehdy to byly slzy štěstí,
dnes však jen slzy beznaděje.
Už jsem rozhodnuta.

Blížím se ke kraji skály a
dívám se na poslední paprsky slunce.
Pomalu sundávám řetízek od tebe a
k němu přikládám tento dopis.
Snad jej někdo najde a dá ti ho.
Toto je mé rozloučení.

Nic ti nevyčítám,
ale musím to udělat dřív,
než si to ještě rozmyslím.

Nikdy jsem se nikomu nevtírala do jeho přízně a
ani tobě nebudu.
Prosím odpusť mi lásko!
Miluji tě a budu tě milovat navždy.

Slunce již zapadlo,
chci ho následovat.
Třeba se ráno znovu narodím.

Naposledy tě líbám skrz tenhle dopis a
doufám, že se třeba v příštím životě shledáme.
Teď však již musím jít.

SLUNCE VOLÁ! SBOHEM LÁSKO!