Svíčka

Měli mi dát do ruky zapálenou svíčku a říct: "Na, to je tvůj dar, ten maličký plamínek symbolizuje lásku, kterou cítíš."
Byla bych za to vděčná. Opatrovala bych ten plamínek jako nejcennější dar na světě, protože bych měla čemu věřit, znala bych hodnotu své lásky a věděla, že jenom já jsem za ní zodpovědná, že já rozhodnu, kdy skončí, kdy ten malý plamínek prostě sfouknu a dost, konec. Bylo by to nádherně jednoduché a krásné, lidé by sami určovali, co chtějí a co už ne.
Jenže se někde stala chyba, nikdo nic takového neudělal, žádná svíčka s plamínkem, dali mi jen lásku, člověka k té lásce a dál. Dál už nic. Dál jen poraď si sama. A co teď? Co si teď mám počít? Mám lásku, která je bezcenná, už nemám člověka k té lásce, no, a poradit si? To stále neumím.
Ha, řekneme té naivní - vždyť je to jednoduché, když Tě trápí, tak jdi pryč, nech ho, ať si je sám, nebo s někým jiným, nebo prostě ať si dělá, co chce. A co když ta naivní neposlouchá? No tak potom, dejte jí, prosím, někdo, tu svíčku s tím plamínkem, ať může foukat a foukat, až z té lásky nezbyde nic.