O strachu a o lásce

Je parné odpoledne začátkem léta.
Paprsky slunce dopadají na už tak rozpálené ulice města a každý kdo je venku se snaží najít dočasné ochlazení alespoň ve stínech stromů v parcích.
Na lavičkách zde posedávají důchodci a vzpomínají na své mládí, jak už to důchodci dělávají, maminky se svými dětmi v kočárcích postavají ve stínech pod stromy, anebo sedí na lavičkách a sledují děti hrající si na hřišti.
Všichni mají na sobě letní oblečení a ten kdo ne, lituje toho, že se nechal ošálit zprvu studeným ranním počasím.
Po cestičce jde mladá dívka s krátkou sukní a tílkem. Dlouhé světle kaštanové vlasy jí volně poletují kolem hlavy, nikoli však kvůli větru, ale kvůli zrychlené chůzi. Na očích má nasazené brýle v tenkých zlacených obroučkách a v uších sluchátka.
Když její drobná postava míjí lavičku, na které sedí zamilovaná dvojice, na chvíli se zarazí, za okamžik už ale jde klidně dál a nikdo si jejího zaváhání ani nevšimne. Ve skutečnosti je pro ní vždy těžké vidět zamilovaný pár a i teď má co dělat aby udržela slzy, hrnoucí se jí do očí.
Jde stále dál a dál a přitom myslí na lásku, téma pro ní tak těžké. Proč někdo má štěstí a někdo ne? Proč ona, ač není vůbec ošklivá, nedostává lásku po které tak touží? Proč?
Myslí na své spolužáky. Myslí na to, že už za dva a půl měsíce, po prázdninách, bude chodit na jinou školu, s jinými lidmi a že všechno co doteď znala se změní.
Odchod na jinou školu ji sám o sobě nevadí, s kamarádkami se domluví a setkají se, vadilo jí odloučení od kluků. V celé její třídě nebyl snad ani jeden kluk, který by se jí nelíbil. Ani jednomu to však nikdy neřekla a to z jediného důvodu.
Bála se.
Bála se posměchu ze strany kluka, kterému by řekla že ho má ráda, bála se posměchu od jiných lidí, bála se toho že by jí ublížil. Toho strachu bylo tolik, že radši sama v koutku trpěla nedostatkem lásky místo aby někomu řekla, co k němu cítí.
Bála se a strach jí připravil o všechno co kdy mohla mít.
Připravil jí o lásku.