Pochod životem

Vznášejíc se nad vlnami v polorozpadlém dřevěném lavoru a jen čekám, kdy kámen rozdrtí tu jistotu pode mnou. To jediné, co mě teď nadnáší. Říká se, že voda je horší než oheň, že vodu ohněm nezastavíš, ale žár v mém těle teď každou kapku vody vypaří dříve, než na mě dopadne. Kolem mě tak vzniká mlha, přes kterou nevidím, jen cítím, že kolem mě něco je, že to má být nebezpečné, ale já se cítím v klidu. Mé tělo je odevzdané pohybům vody a lavor? Ani nevím, jestli ještě jsem v něm. Pluju jako mrtvola v řece a přec, nejsem mrtvý, jsem víc živý, než kdykoliv jindy. Jak to? Kdo ovládá mé pocity? Co je to vlastně pocit? Proč necítím nic, když kolem mě všechno bere voda, čas. Jak to, že i když přes mlhu nevidím a ani nic fyzicky necítím, tak jak to, že jsem v klidu?

Vstávám a pomalu kráčím skrze ohnivý les. Chytám uhlíky do dlaní a vytvářím z nich obrazec na zemi. Hraji si a skládám uprostřed ohnivého pekla obrazec, který dává smysl a který mě činí nesmrtelným. Dlaně už mám plné puchýřů, v ústech mám usazenin jak v komíně, ale bojuji, každý den v tomhle pekle bojuji, abych mohl každý den skládat obrazec, který mi dává smysl a který mi vždy někdo uhasí nebo rozkope. Nevadí, každý den mám možnost začít znovu a každý den to bude lepší a lepší dílo.

Ach ty duny... Už nemůžu ani jít dál. Po všech útrobách, kde jsem. Z písku mě pálí nohy a z větru mám vyfoukanou hlavu jako sousedka po celém dnu u kadeřníka. Neohnu se, jdu dál, nezastavím se. Zastavit se navíc v takto horkém písku by byla téměř sebevražda. Z dálky si mě prohlíží supy, hyeny už také zmerčily mé stopy a škorpioni si už brousí klepítka na slavnostní večeři, ale tak jako jsem byl na vodě, tak jako jsem byl obklopen ohnivým peklem, tak nikdy mě nemůže nic zabít a nikdo mi nemůže vzít to nejcennější: Lásku, kterou jsem dal sobě, když jsem se houpal na vodě v lavoru, srdce, jenž jsem skládal z ohnivých uhlíků a jenž mi navždy zůstane krásnou památkou v mých dlaních, téměř právě žhavou vzpomínkou, kdy jsem objímal každou princeznu, jenž mi dala možnost být jejím partnerem.

V neposlední řadě poušť, duny, horký písek. V nedohlednu nikde nic, duny mi ještě k tomu všemu zakrývají výhled a horký písek, který mě stále nutí jít vpřed a doslova mě nutí najít si ženu pro život... můj život je tedy bez ženy jen peklo s písčitým dnem a zalité vodou.

- doplnění: necítím se však špatně, protože jsem začal správně, u sebe. Cítím, že je to správné, že tak to má být a že najednou čas je ještě více irelevantní, nestárnu. Což je bohužel fakt, v 32 mi lidé netipnou více jak 20 a občas po mně chtějí i občanku, když si kupuji třeba whiskey :( Co chci ale říci je to, že největším zdrojem lidské nespokojenosti je nesmířit se sám se sebou. Já třeba o sobě vím, že jsem jiný, divný, podle všech kolem umělec s myslí Toyen, utopen v bídnících a surealistické Francii, který směřuje k romantismu, odsuzující pacifismus a humanismus, kdy i mé malby jsou plné utopismu a pamfletismu, což je právě můj styl. Pamfletismus má být jakoby hanopis a je to zařazeno jen mezi literární díla, že a teď si představte, když Vás někdo urazí skrze obraz :D Dokonalé ne? A to jsem já... rýpal bez špetky cti, který přistupuje k člověku jen jako ke tvoru, který se vůbec neliší od srnky, koně, psa nebo jakéhokoliv jiného tvora. Mluvení se tak stává krásným nástrojem nejenom k tomu se podporovat a společně radovat, ale i si společně zanadávat a dělat si jeden z druhého srandu... že to hold někdo neunese? Hold každý kohout taky nekokrhá. :D Jsem rád, že mohu být tady, mezi umělci, ale upřímně, i v kruhu umělců jsem velmi výstřední a málokdo mi stačí v mých myšlenkových pochodech, proto jsem zatím dával jen hodně stará díla, protože se obávám, že můj cyber-retro-AI styl málokdo pochopí.
Dokončení:
Skrze lásku cítím klid a nacházím sebe, zejména na sebe můžu nahlížet z ptačí perspektivy a měnit se - stávám se mužem (doufám).