Jen tak

Prší. Cítím kapky deště jako na tváři vlasy zmáčené a přilepené a vlepené facky svědomím a výsměchem Tvým, prosím a letím, kéž by, ale já si to stejně přeji, k nebi, je tam volno, ptám se a odpověď nemá se, padám zase k zemi, znova ke dnu, ale vím, že teď je to jiné, proč, nevím, nechte to být a mě snít ať mám klid, jen letmo zamávám, bojím se, že nemám inspiraci a ke mně se vrací ten známý pocit, prázdný, jenom tam někde cítím to teplo díky Tobě.. kde jsi, křičím do tmy a až se setmí, chci se znova ptát a smát a nechat mé vlasy vlát jen tak.. tak jak tohle dopadne, spadnem´ do zmrzlého pekla nebo to horkého ledu, ptej se mě, já to nevím, sám to říkáš, chci něco znát, abych se nemusela pořád ptát, tak to můžem´ skončit, ale copak to jde, třeba to vyjde, pak si můžem´ jít skočit, taková šance, jen pár kroků toho známeho tance, nakonec stejně sejdem do konce po roce, já chci více, jen to chce čas, tak ty střípky z nás, posbírej a mě nekárej, já jsem hodná, jen mě poznej a vychovej a rád mě měj, o to Tě žádám, mám strach, že budu vrah našich citů a na tu.. naši lásku.. zapomenem, to bych nechtěla, víš, zamilovat bych se chtěla, ale asi se bojím stejně jak Ty, dost možná se opakuji, jen ti děkuji, leží mi to na srdci, soudí nás jen zbabělí kritici, tak už dost, nejsem schopná končit, inkoust mi sám píše písmena, chci jen slyšet jména nezakázaná nás dvou, chci toho hodně a nejradši bych byla s Tebou, tak už mi to povolte, prosím a škemrám, plazím se k branám našeho štěstí...
Tak jsem skončila, nevim, jestli dobře, chovám se chrabře, možná, nechci však na kraj, ten je vratký a mohu spadnout do vody a utopit se, pomohl by mi někdo, snad, nejsem tu sama, nechci tu stát a smát se sama sobě, chci se vyspat z téhle doby.