Zpověď

Zpověď

Venku slunce svítí, mé srdce však zakrývá stín.
Ještě nedávno mé srdce zářilo a sluneční paprsky vítalo.
To krutý osud zatemnil mi srdce a vzal to nejvzácnější,
co život může člověku dát.

Teď sedím v parku a mé oči pozorují,
jak si děti hrají a jak jsou šťastné.
Mé štěstí mě opustilo.
Zmizelo v jeden jediný okamžik.

Umět tak změnit minutu života a
vše by bylo jinak.
Moci tak vrátit čas, aby měl člověk šanci říct,
co nestihl nebo co se bál říct.

Sedím a vzpomínám na to co bylo a co mohlo být.
Výčitky mě nedávají spát.
Nevím, jak dlouho ještě vydržím, žít bez tebe.
Tebe - člověka, který jsi mě mnohému naučil.

Proč k nám byl osud tak krutý a nedal nám více času?
Proč? To slovo mě pronásleduje každý den od tvé smrti.
Proč zrovna ty a ne já?
Jak ráda bych zemřela místo tebe.

Nebylo krásnějšího času než toho,
který jsem strávila s tebou.
Slunce svítilo, ptáci zpívali a květiny voněly.
Svět byl prostě krásný a jenom náš.

Chodili jsme lesem, přes louky a pole.
Drželi jsme se za ruce a šeptali si sladká slovíčka.
Nebylo hezčí chvíle než té, kdy jsi mi poprvé řekl,
že mě miluješ.

Lidé se mají milovat v dobrém i zlém.
Tak proč jsi mi nic neřekl?
Proto, že jsi mě dost nemiloval nebo
proto, že jsi mě miloval příliš?

Jak jsi mohl být tak sobecký?
Nikdy se nezbavím pocitu viny.
Ten večer! Ten prokletý večer!
Tolik zlých a krutých vět bylo řečeno.

Ve vzteku člověk říká věci, které ani tak nemyslí.
Jak ráda bych ti to všechno vysvětlila.
Jak ráda bych ti konečně řekla to, na co jsi čekal a
co já nebyla schopna vyslovit.

Teď jsem připravena,
ale není již toho, komu jsem to měla říct.
Milovala jsem tě a nevěděla to.
Ty jsi to určitě vytušil, ale nikdy jsi se nedočkal.
Neslyšel jsi mě vyslovit ta dvě důležitá slůvka,
která by možná vše změnila.

Jak teď s tím mám žít?

S tím, že tě miluji, a že jsem tě zabila.

Kdybychom se tenkrát tak nepohádali,
nejel by jsi tak rychle a nedostal by jsi ten záchvat.
Říkali, že jsi byl na místě mrtev, a že jsi netrpěl.
Já jim však nedokáži uvěřit.

V noci mě budí tvůj křik.
Slyším jak křičíš bolestí,
ne fyzickou ale duševní.
Tou kterou jsem ti způsobila já.

Byl jsi pro mě sluncem a
já byla tvou květinou.
Jak může žít květina bez slunce?
Chybí mi tvé životadárné paprsky.
Chřadnu a umírám.

Raději svůj život zkrátím,
než abych žila dál sama, jen se svými výčitkami.
Je to mé rozhodnutí a toto je má zpověď.
Dávám sbohem tomuto světu plného slunce.
Pro mě totiž slunce na vždy zašlo.

Sbohem živote a odpusťte vy,
co mě máte rádi, že vás takto opouštím.
Jiné východisko již nevidím.
Smrt je pro mne osvobozením.

Věřím, že po smrti najdu znovu svoji lásku a
budu moci říct co cítím.
Řeknu: „Jsem tady a nebojím se říct
MILUJI TĚ!“