Neusměrněný a chaotický tok myšlenek o lásce a nenávisti...

V posledních letech, v těch, kterými prošli osudoví lidé (takže kluci, no, jak jinak u sedmnáctky) mým světem jako ničivý a přesto životadárný hurikán, neminul den, kdy bych se neptala na spoustu dosud nezodpovězených otázek. Tázali se naši předkové, nedají spát nám a ani budoucí generace těchto hlodavých otazníků nezůstanou ušetřeny. Co je láska? Co je štěstí? Proč mě nechce? (tak ta byla nejčastější, to je stejně každýmu jasný, co?)A pořád dokola. A při neustálém hledání odpovědí jsem si začala utvářet své názory, svá pravidla, pro mě neměnná. Od první chvíle, kdy jsem v klukovi uviděla něco víc, než jen spolužáka, ne-li to "hovado z áčka" nebo "toho vymatlanýho vola" (co na základce můžete najít, než jen machrující puberťáky), je můj život naruby. Některé myšlenky nabyly pevného obrysu, některá přesvědčení jsem zavrhla. Nejsem moc idealistická, ráda se držím svého realismu, ale nějak jsem nečekala, že můžu k druhému člověku cítit víc, než přátelství nebo nejasné sympatie. Něco silného, němého a přesto řvoucího. Jak už to asi bývá, první láska skončila krachem, nabila jsem si hubu. Prostě mě nechtěl, ale mně to přišlo jako konec světa, jako smrt. A to mělo být ještě hůř, ó jaká naivita patnáctkám tak vlastní (aspoň já teda v patnácti naivní byla a asi sem pořád i teď. Asi určitě, princ na bílym koni je pořád objektem mejch snů, i když už má tvář reálnýho člověka). Mylný názor, že nic na světě nebolí víc, než dostat košem, se mi na dlouho usídlil v mozkovně. A tenkrát to snad ani láska nebyla, ani napodruhé ne, byly to jen iluze, ti kluci byli v mých očích takoví, jaké jsem je chtěla mít. Tři roky bezdůvodného trápení utíkaly hodně pomalu a já si myslela, bláhově, že on a poté on (hele to je ale shoda, ale rozdíl mezi nima byl velkej, to zas jo) je mojí Osudovou láskou, že cit k němu a němu nikdy nevyprchá. Ale přesto, že v obou případech to vypadalo skoro stejně, to bylo napodruhé něčím jiné. Silnější a bláznivější. A bolstivější, protože po roce "tajného" zbožňování (no jasný, několik málo smsek, všemi opovrhovanej a zapomínanej milostnej dopis, no a nakonec to odmítnutí, načež sem začala psát básničky, abych se nezbláznila - ale stejně nemaj ani tu nejmenší kvalitu)mi bylo řečeno, že ten člověk, kterého já považovala za někoho nadlidského, mi prostě jen lhal, nechtěl mi narovinu říct pravdu, tak použil sprostou výmluvu. A to jen proto, abych se neurazila. Cynik! Po tom všem, co jsem mu napsala, mu taky mohlo dojít, že se nedokážu naštvat. Ne na něj...Vždycky když mi kluk řekne: "Ne, nemám zájem." nebo něco podobného, tak to bolí, moc to bolí, ale pocit ze zjištění, že mi jen lhal, se nedal ani slovy popsat. V tu chvíli jsem byla přesvědčená, že nic jiného už mě na kolena nemůže srazit tvrději. Chyba lávky, asi jsem naprosto naivní nebo nepoučitelná, víbůh (ne s bohem ode mě dál, já sem ateista, tak co ho sem sakra cpu?!). A hlavně jsem smolař. Přešel nějaký čas a ze mě všechny emoce a city pomalu opadávaly. Těšila jsem se, že na nějakou dobu budu mít klid, takovou srdeční dovolenou. Ale přihodilo se něco, o čem jsem netušila, že může přijít. A nechtěla jsem to. Moje cesty mi překřížil někdo, koho jsem do té doby snad jednou potkala, možná, že jsem ho nikdy neviděla. A přesto žil celou dobu v tom samém nevelkém městě, takřka vedle mě. Znám lidi (jo dobře jednu holka tak zas tolik jich neni no), kteří o něm řekli, že není hezký, možná i řekli, že je ošklivý a tuctový. Možná, že mi tak zprvu i přišel, ale osbní kouzlo je osobní kouzlo a proti tomu člověk zblo zmůže. Nechtěla jsem spadnout do dalšího "problému" a bránila jsem se, snažila jsem se ho přehlížet, seč mi síly stačily. Všechno, co jsem do té doby k někomu cítila, bylo zapříčiněno pouze jeho fyzickou přitažlivostí a mým následným zidealizováním. Jenže, tenhle byl jiný. Nevšimla jsem si jeho obličeje, očí, vlasů, ani těla ne. První, co jsem postřehla, byl jeho smysl pro humor, to věčné sympatické, milé žertování. Ke všem se choval tak přátelsky, v jeho mysli nemohl být jediný předsudek. A mně tenkrát došlo, že jestli si nedám pozor, zamiluju se. Buď už bylo pozdě, nebo jsem vnitřně nechtěla odolávat, marnáť snaha má o nezájem. Dny, kdy jsem s ním mluvila, potkávala ho, či jen z dálky zahlédla, měly pro mne najednou smysl, byly krásné a bezstarostné, měla jsem nový důvod, proč milovat svět. Všechno se začalo kazit v okamžiku, kdy jsem své dojmy z onoho člověka sdělila své, tehdy ještě, kamarádce. Dlouho se vše jevilo krásně až nadějně, slečna XYZ (nojo už ani na jméno jí nemůžu přijít) mě ve všem podporovala a dodávala mi odvahy. Každopádně jednoho dne, který dodnes šíleně nenávidím, mi došlo, že největší překážkou v cestě ke štěstí, je právě ona. Pokaždé, když spolu mluvíme, se o někom zmíní, vypráví mi, jak je skvělý a úlety s ním báječné, ale jméno neřekne. Vždy jen odvětí, že až to bude jistější, odhalí, kdo je jejím novým objevem. Pak ale dodá, že raději snad ani ne, protože si není jistá, jestli bych s ní pak ještě mluvila. A já vím, že je to ten, koho si moje duše tolik zamilovala. Chvíle, kdy si nadává do sviní a omlouvá se mi se slovy: "Ale sama víš, že se mu taky nedokážeš ubránit, tak mi to přece nebudeš vyčítat." jsou pro mě těmi nejčernějšími v životě. Prý úlet jako úlet a že stejně jako ona, i já s ním byla (jo jednou sem s nim chvilku byla, ploužák, pár dotyků a první a asi poslední pusa od něj. No ale vysvětlujte jí, že pro mě to úlet nebyl, řikejte jí, že sem to udělala z lásky. Prostě to odmítá slyšet.). Že bych to měla chápat a to, doslova cituji, "chvilkové štěstí z chlapů", jí přát! Jak to mám ale ksakru přijmout? Jak se mám smířit s tím, že každý druhý víkend dolízá za člověkem, o kterého jsem se chtěla snažit a přitom ví, jak moc mi na něm záleží, protože já když už něco, tak nikdy ne jen napůl, ani lásku. A tak zatímco jeden mě odmítnul, druhý mě odmítnul a lhal mi, třetímu ani nemůžu vyznat svoje city...Žila jsem až donedávna v domnění, že lež bolí víc, než dostat košem. Ano, to je sice pravda, ale víc než to zraňuje skutečnost, když člověku, kterého miluju (ale jo, tentokrát sem si tim jistá a chce se mi to vykřičet do celýho světa), nemůžu říct, co pro mě znamená, co udělal s mým životem, že jsem mu moc vděčná, že mi dokázal, že život umí být i nádherný. Co ho znám, je můj život o něčem úplně jiném, dosud neznaném a troufám si říct, že je to štěstí, moje malá muška zlatá, která však možná dolétala. Vím, že o něj budu chtít bojovat, že jediným směrodatným a definitivním pro mě bude to, co mi řekne on sám a ne má "nadevše drahá přítelkyně", ale zároveň se bojím, že mě nepříliš přívětivé okolí odsoudí jako "tu svini nepřející lásce", tu co ničí druhým život. Buď jak buď, tentokrát nad tím nedokážu mávnout rukou a rezignovaně si říct: "Tak mám zas smůlu.", teď se budu muset rvát i o tu nejmenší šanci se s ním sblížit. Protože on mi za to neskutečně moc stojí a protože za největší a neodpustitelnou chybu považuji stopit lásku pod povrch zemský a nechat ji nevyslovenou. Chci, aby věděl, že, ačkoliv já jsem pro něj možná jen jednou šestimilardtinou světové populace, v lepším případě kamarádkou jeho sestry, mi na něm záleží a je pro mě celým světem. Vím, že to není navždy, ale přesto, v tuto chvíli, pro mě láska k němu, znamená celý můj život.