Láska - stojí nebo nestojí za to?

Všichni tvrdí, že je láska krásná věc a kdo ji potká, ten se neubrání. Zastihne všechny bez výjimky, mladé, staré, nemocné, veselé i smutné. Pocitům srdce se nedá poroučet. Někdo lásku hledá s otevřeným náručím, jiný se krčí v koutě. Ale proč? Proč je mezi stejnými tvory takový rozdíl?
Každý jsme jiný, každý jsme originál, každý máme odlišné názory, přesto se u některých jedinců najdou podobné myšlenky a stejné postoje. Já rozděluji postoje k lásce na dva. Lidi, kteří se do ní hrnou a vítají ji, a na lidi, kteří raději uhýbají a strachují se. Nemůžu s přesností říci, proč se do ní lidé hrnou. Asi pro ten krásný pocit jistoty, že někoho máme, můžeme se o něj opřít, vyplakat se na rameni, vychutnat si s ním nezapomenutelné chvíle. Můžeme si užít toho, že na druhou polovičku čekáme, chceme mu udělat radost, rozesmát ho, pomoct mu, překvapit ho. Ale především pocítíme ten neuvěřitelný pocit, kdy se duše zahřívá a celá se tetelí blahem, jako kdybychom byli v extázi. Nedokážeme myslet rozumně, vznášíme se na růžovém obláčku a říkáme si, jaké nás to potkalo štěstí?
Jenomže, co když obláček zřídne, spadneme na tvrdou zem a druhý protějšek si na nás ještě šlápne. Nebo co když mi to uděláme tomu druhému? Příjemný pocit to není a to rozhodně ještě zjemňuji. Jak je možné, že to, co bylo tak nádherné, může tolik bolet? Jako by vám z těla někdo něco vyrval, najednou nemáte vůbec nic. Nezažila jsem to zatím tolik hrozné, ale i to málo stačilo. Není divu, že se někteří lásky bojí a uhýbají ji. Sdílejí pesimistický pohled na svět. Dávno přestali věřit na konce z pohádky nebo z amerického romantického filmu. Nic není růžové. Stojí za pár chvil lásky tolik trpět? Ti, co se lásce brání, vlastně mají strach. Strach z toho, co se stane, až se všechno pokazí.. Strach z bolesti. Strach ze závislosti. A láska opravdu závislost je. Stačí pouhé trápení na úvod. Co když si dělá srandu? Proč nepíše? Kde se tak dlouho vleče? Co jeho/její minulost? Vyhýbají se bolesti a chrání si své srdce před násilným vniknutím. Protože někdo se objeví zčistajasna, obrátí celý život naruby, pošlape srdce a rány se pak těžko hojí…
Proč tedy do toho všichni jdou? Nechtějí být sami. Občas je nutné mít někoho, kdo vás obejme, pohladí, řekne vám povzbuzující a milé slůvko. Nechceme přeci trávit život sami, a proto i těm, kteří mají na lásku negativní názor, stejně nakonec nic jiného nezbude. Ale není to tragédie. Počátky jsou jako duha, je pak už jen na vás, jestli skončí tmou nebo zůstane směsicí barev. Poučení zůstává. Buď bolest, která za to stála, nebo prázdnota. Kdo miluje, ten se bojí. A někdo strach mít nechce. Nechce cítit nejistotu. Ztráta pevné půdy pod nohama je velice svazující pocit. Ale co pak? Bez lásky se nikdo neobejde a život se stane jen polovičním. A to přeci nikdo nechceme?!.................Nebo ano?