Bezprizornost a šerosvit velkoměsta?

Asi každého z nás trápí něco co lze nazvat šerosvitem velkoměsta. Život je vlastně jako velkoměsto, kterým procházíme. Má mnoho ulic, podzemní části, snad jako temné stránky života, ale taky mrakodrapy, světlá místa v životě, ze kterých je rozhled do budoucna. Ovšem stejně jako má město ulice, má i život možnosti. Vydáním se po takové ulici potkáváme mnoho. Mnoho lidí, mnoho osudů, mnoho zvířat, a vlsatně takovou lehkou metaforou si život lze představit. To co se odehrává na takové všedí ulici, se odehrává v normálním lidském životě. Houkající auta, rušné přechody, ale i žebráky sedící po krajích chodníků, holuby, ale také obchody, služba a další.

Složitě jsem se zde rozvedl metaforu, která ani nestojí za řeč, nicméně v tomto městě jsou i bezprzorní, ti co koukají, nevědí a nemají možnosti. Jsou odkázáni na volbu jiných.

Z hlediska různých pojmů se jim nazývá různě, obecně však děti s klíčky na krku. Tihle tuláci, surfaři dětských pískovišť a parků jsou dnešní společností pejorativně označováni různě. Chuliáni, ničitelé, spratci, výrostci, ale v podstatě jsou to lidé. Ve svém životě hledají to co ještě nenašli. A příhodně se mi pro tuto úvahu hodí. Z filosofického, nebo spíše pedagogického hlediska se mi zdá, jakoby to byli problémy. Kdekdo je vidí a ihned si je spojuje s problémy. Pohledem na tyto spolubojovníky se mnoha lidem na tváři zračí výraz a z pusy jim chrlí pojmy jako kriminalita, drogy, ne-řád, přílišná liberalita atd.

Ale zkusme se na to podívat jiank, tedy ne jinak ale z jinho úhlu pohledu, z pohledu nezainteresovaného pozorovatele. Ztratili hodnoty? Prožili či prožívají krizi? Mají komlexní problémy? Jsou závislí na čemkoli? Potřebují terapeuta, komunitu, nebo pomoc? Jak pomoc a neublížit sobě nebo druhému? Lze s tím něco dělat?

Mnoho otazníků, a hlavně mnoho před-sudků, mnoho chyb v porozumění "těm druhým". A opět se odvolávám na problém špatné komunikace. Už kolikrát jsem se k tomuto tématu vyjadřoval, že základem je pokud možno dialog.

Jsem asi pořád Platonik, ovšem co mi nejde pochopit je to, jak tohle období přichází? Rodiče se k ním vzthaují v rámci nutných a nejnutnějších povinností, které k nim mají a musejí mít a v té nejpodstatnější obecnosti, ale jaksi zapomínají na to důležité co mohou dětem do tří let "darovat". To co jim mohou uštědřit je láska, pochopení, vlídnost, přístup, ale hlavě dialog, hry, ale také výchova a smysl pro vnímání umění a duchovna.

Asi tahle lidská bezprizornost musela dříve přijít, a teď je tady. Tady mezi námi, námi chodci na ulicích, kteří procházejí ulicí, stejně jako procházíme svým životem. A na cestě života, kde neexistuje vrátit ručičku hodinek, kdy se rozhodujeme pouze jednou, kdy vše je jednou a naposled musíme správně volit.

Veškerá skepse, se domnívám dostavuje s obdobím dospívání. Kdo říkáže chce být dospělý, ten si nalhává obrovitý nesmysl. Co s sebou nese dospělost a stáří je tíživé. Stejně jako klíče na dětských krčcích, které vanou za bězícím dítětem v závanu letního větříku a tíží bezstarostné dítě v jeho naivním před-pochopení a poznání světa. Stáří, a to i z filosofického hlediska nutí člověka myslet, případně se zamyslet. Patočka to vidí jako třetí životní pohyb, jenom marginální poznáka autora. Nicméně co je důležitější je, že problémy které se nás dříve netýkaly a nedotýkaly si nyní žádají uvědomění a zamyšlení. Aťjde o ex-istenci nebo o hodnocení, nebo o problematiku přátelství a nebo o to co je každému vlastní, málo kdo si to připouští.

Bezprizornost je tak všední a rutinní, stejně jako východ a západ Slunce. Stává se jakoby součástí světa, součástí toho mého rozvrženého velkoměsta, s množstvím ulic, uliček, zákoutí a všech prostranství, které k městu patří. Z tohoto velkoměsta je cítit špína ulic, bezcitnost lidí, nepravda, faleš a problémy. I nezainteresovaného theoretika se to musí dotknout. Ať negativně, či positivně. Tito lidé, šichni co zde hrají v tom theatru mundi svou roli hrají skepticky, improvizují, nemají žádnou vizi, žádnou předstau, jak to , jak ono činit, jak zaujímat k danému konkrétnímu konkrétní. Z lidí se vytrácí duše a stávají se stroji, roboty, bezcitným kusem hylé, kusem látky, sice organické, ale neoduševnělé, mechanické. Lidé jsou hodinovým strojkem jež tiká na věži stejně jako u nich v těle. Ráno, odpoledne večer, pořád rutina, pořád shon, pořád stejné fráze, stejné povinnosti, stejné úkoly, stejný život, včera, dnesa i zítra. Monotón v šedém odstínu.

Výcova snad jakoby nezabírá, děti spílají, rodiče lámou ruce (ti zodpovědní), učitelé nemají methody, kamarádi mají možnosti a proto je cesta jasná. Volba zřejmá z výše uvedeného je v podstatě jenom potvrzením toho co, tedy spíše jak se jejich psycholgický obraz duše promítá do vidtelné sféry etického konání, toho jak konají, jak jednají, tedy co jim jejich duše udává (pokud tam ještě alespoň zbytek je) a nejde o strojek na perko. Reflexe je tu tam, a idealismus se z duší "těch druhých" vytratil stejně tak jako smysl pro otázky metafyika. Otázky dobra, smyslu, spravedlnosti, víry (ve smyslu believe) a dalších otázek, času, Nejvyššího atd.

Svět o pojmy nestojí, stojí o skutky a skoro hrdinské které jsou v pozadí motivované, před-připravené, konstruované. Spontaneita je tu tam a sociální cítění, a demokratické principy a zásady jsou poplatné "včerejší době". Do hávu dnešní doby se obléká konzum. Ten kdo bojuje, doopravdy si konum nepřipouští a o to více ho pálí otázky, které jsou obecné a v důsledku niterné, každého konkrétního. Šerosvit je komponentou jež se právě ve velkoměstech objevuje nejvíce. Anonymnost připouští samotu, individualitu a zájem o obec je pryč. Společné, to co je pro všechny je nezajímavé a kdesi v pozadí. A "slepí"? To jsou ti nejvíce vnímaví, ale proč s tim nic nedělají? Vnímají jen to co chtějí. Šerosvit nevnímají a je jim cizí. Barevost se ze světa vytratila stejně rychle jako zmizí duha po dešti. Co zůstalo jsou problémy.

Neřešitelné problémy dnešní doby, na které můžeme mít methody a plány ale bez společné vůle zůstanou pouze v teoretické rovině.