Duše...

Kam až sahá lidské nitro a schopnost jedinců cítit? Kde jsou hranice našeho objektivního chápání problému nebo jevu? A vůbec, jsme schopni posuzovat, aniž bychom smýšleli bez předsudků?

Psychika každého člověka je různá, stejně jako jeho povaha, což jasně vyplývá již ze zákonů přírody. Dnes však některé zákony neplatí, nebo lépe řečeno – nejsou dodržovány. Není podstatné, jestli mám na mysli zákony duševní či fyzické… tak jako tak…často se stává, že není respektován ani jeden druh práv, ač jsme ze zákonů přírodních jedinými nositeli tohoto druhu práv.

Už když se narodíme, nabýváme určitých práv a svobod. A to i přesto, že jsme malí tvoři, kteří se po světě teprve „rozhlíží“. S věkem rosteme do výsledné podoby, které však předcházelo mnoho odlišných vývojových způsobů. Od neznalých lidí se z nás stávají citově i myšlenkově vyspělí jedinci, kteří tudíž mohou se svými právy nakládat po svém…. Přesto, že nás tyto práva k mnohému opravňují, v mnohém nás také omezují.

Ale zpět k duševnu… Duše… Co to vlastně je? Čtyři písmena,jež tvoří celek? Dle mě je duše něco, jako tajemné zákoutí našeho cítění…obrovská plocha něčeho nevídaného, neuchopitelného, intimního, křehkého…něčeho svatého, nadpozemského…směsice dobra a zla, negativismu a pozitivizmu… slz a úsměvu… Duše je něco jako výsledný produkt všeho, co nám koluje od žil až do srdce….chvění…niterno…maličké kousíčky…vanilkového nebe..mrazivých pocitů…led, vroucno…polibky, doteky, voda, oheň, vítr…
Duše je „něco“, co dokáže bez přetvářky reagovat na vnější podněty… Něco jako póry lidského vnímání….
Přesto, že by měla být čistá a průzračná, mnohdy tomu tak není… Někteří lidé dokáží svou duši poskvrnit, zneuctit… průzračno je rázem pryč… kam odešla? Nebo se jen schovala? „Kde jsi?“ šeptáme rozechvělým hlasem do ticha… „Vrať se!“ prosíme toužebně… Hlas se nám chvěje touhou, smutkem a očekáváním…
Šmouhy, i ty mohou brázdit průzračno a svatost lidské duše… hnusné, hluboké, černé, prokleté… doživotní… Bolí, rvou srdce z hrudi, bráním nám v činech… opět se chvějeme, ale strachy… „Neubližuj mi!“ prosíme tenkým hláskem a po tváři stéká první slza, potom druhá, třetí….potom už po bledé kůži stéká potok slz…Tečou, samovolně, odevzdaně… Nejsou slané, chutnají hořce…
I v takovém citovém rozpoložení se můžeme jednou ocitnout… Někdo se dotknul naší duše, ovšem v negativním slova smyslu….
V takových okamžicích nejednejte zbrkle, nýbrž myslete na to, že nikdo nemá právo na to, aby bez trestu zničil něco, co mu nenáleží… Chraňme svoji duši, tělo a srdce – je to to nejcennější, co vlastníme….