Granát hozený po pošlapaném stínu národa

Byla cena, jež zaplatil český národ v životech svých občanů v době obou heydrichiád, příliš vysoká? Nebo to byla akce, která splnila svoje očekávání? Nejdříve si připomeňme, co se onoho času stalo:

Pojem heydrichiáda je používán v souvislosti se stanným právem v době Protektorátu Čechy a Morava, stanné právo bylo vyhlášeno poprvé při příležitosti příchodu Reinharda Heydricha do Prahy 27. září 1941 (odvoláno bylo 19. ledna 1942) jako reakce na sílící protinacistický odboj. Podruhé se tak stalo po atentátu na zmíněného říšského protektora 27. května 1942, odvoláno po prolití spousty české krve 3.července téhož roku.
Do samotné přípravy atentátu a obecně odbojové činnosti se zapojilo mnoho vlastenců. V Čechách bylo několik odbojářských skupin parašutistů, kteří byli ve spojení s londýnskou exilovou vládou. František Pavelka seskočil v říjnu 1941 s novou vysílačkou, ale téměř okamžitě byl vypátrán a později popraven. Skupina Silver A ve složení npor. Alfred Bartoš, rotmistr Josef Valčík a radista Jiří Potůček zajišťovala s vysílačkou Libuší komunikaci se zahraničím od prosince. Dále byla vysazena Silver B (Vladimír Škácha, Jaroslav Zemek) a velmi podstatná skupina Anthropoid. Právě ona měla podniknout – a nakonec podnikla – atentát na Heydricha, jmenovitě to byli Jozef Gabčík a Jan Kubiš. Ti měli odvést hlavní práci, pomoci jim měly skupiny Out distance (Adolf Opálka, Karel Čurda – tohle jméno bude později hrát významnou roli -, Ivan Kolařík), Zinc a např. Bioscop. Další kdo jim pomáhal byl domácí odbojář Ladislav Vaněk. Právě on se snažil přesvědčit exilovou vládu o možných tvrdých následcích pro český národ a zastavení plánování atentátu.
Dne 23. května 1942 se rozšířila zpráva o tom, že Heydrich zanedlouho Prahu opustí. To celou akci urychlilo. Gabčík s Kubišem naopak opustili návrhy místa atentátu u Panenských Břežan nebo Kramářovy vily a shodli se na křižovatce v Holešovicích.
Vše se uskutečnilo ve středu 27. května. Valčík dal znamení zrcátkem, že se blíží Heydrichův vůz, Gabčík s připraveným samopalem stál tváří v tvář říšskému protektorovi. Jak to bývá v groteskních příbězích, samopal nevystřelil. Kubiš rychle přispěchal s ručním granátem a trefil jen zadní kolo vozu. Sám se poranil od odlétávajících střepin z prasklého okna tramvaje, která jela kolem. Začíná přestřelka – Kubiš prchá, Klein (řidič protektorova vozu) za ním utíká, mezitím Gabčík postřeluje Heydricha, Klein se vrací a pronásleduje Gabčíka, ten se strefuje do Němcovy nohy a též prchá pryč... Čeští občané, kteří se kolem vyskytovali a viděli tu hroznou scénu, poznali Reinhardovu uniformu a nechtěli mu pomoci.
Situaci okamžitě řešil Hitler přes K. H. Franka. Byla ustanovena tvrdá opatření a začalo se pátrat po atentátnících. V noci ze 27. na 28. května se nesměl nikdo pohybovat po ulicích, jinak byl bez milosti zastřelen, probíhali domovní prohlídky. Byla to jedna z největších razií, co Praha zažila. Řada ilegálně žijících odbojových pracovníků byla zatčena a později popravena. Ale atentátníky nevypátrali.
V dalších dnech byla vypsána odměna za informaci vedoucí k dopadení, a to až 20 milionů korun. Heydrich umírá 4. června. Odplata přišla brzy – v noci z 9. na 10. června obklíčeny a následně vypáleny Lidice. Muži postříleny, děti poslány do koncentračních táborů.
Následně přichází zlom v pátrání. Je 16. června 11:30 a na služebně gestapa se objevuje jistý Karel Čurda a přiznává se, že je parašutista z Anglie. Prozrazuje Krupkovi z Pardubic, kteří ubytovávali Bartoše – ještě týž den tam Gestapo nachází ve skříni jeho archiv. Nakonec přicházejí na stopu Vlastimila Moravce a po dlouhém vyslýchání z něj získávají ceněnou informaci. Parašutisté jsou v Praze v chrámu Cyrila a Metoděje.
Na přelomu dnů 17. a 18. června je chrám v obležení. Skupina vyšetřovatelů Gestapa se ocitá pod palbou Švarce, Kubiše a Opálky z kůru. Dvě hodiny českoslovenští vojáci statečně bojovali s přesilou než podlehli. Než by padli vysílení do rukou nepřítele, raději se zastřelili, popříp. otrávili jedem. Gestapo se tak dostalo ke vchodu do krypty, kde se skrývali další bojovníci. Na výzvu, aby se vzdali, odpověděli: „My jsme Češi, my se nevzdáme! Nikdy,nikdy, nikdy!“ Po další sérii palby k nim hovořil zrádce Čurda: „Kamarádi, vzdejte se, boj je marný!“ Místo zdvořilé odpovědi začali proti svému „kamarádovi“ pálit ostré kulky. Když už jim začalo docházet střelivo, ukončili svůj boj hrdinskou sebevraždou. K identifikaci těl přivedli zajatce npor. Pechala. Když uviděl mrtvá těla prohlásil: „Ano, znám je, jsou to moji kamarádi, a právě proto vám neřeknu jejich jména! Nezradím je, ani když jsou mrtví!“ Zastřelen byl 30. června.
Už před tím jednadvacátého byl pronásledován v Pardubicích Alfred Bartoš, než by padl do zajetí nepřáteli, spáchal sebevraždu. O tři dny později byly vypáleny Ležáky. Mnoho mrtvých, děti poslány do koncentračních táborů, dvě na převýchovu do Německa.
Čurda dostal svých pět milionů korun za zradu národa.
3. července stanné právo zrušeno.

Tolik v kostce děj několika měsíců heydrichiády. Možná nebylo nutné všechny souvislosti znovu opakovat, ale dle mého jsou zásadní pro všechna konstatování, jež chceme vyvodit.
Pokud máme hovořit o negativech, napadá mě jediné podstatnější: Spousta mrtvých. Zemřely stovky lidí, kteří byli nevinní, ať už z Ležáků, z Lidic, z Prahy či z Pardubic. Zároveň však zemřely desítky odbojářů, lidí, co věděli, v čem jsou zamotaní. Museli si být vědomi, že jakékoliv prozrazení bude znamenat téměř jistou smrt.
Hrdinství. Jedním z těch, co zradili český lid, byl několikrát zmiňovaný Karel Čurda. Podotkněme, každý národ má své černé ovečky, tahle způsobila desítky obětí. Je to trn v oku historiků doby. Naopak mnoho občanů ukázalo svoji oddanost a udatnost a pomohlo parašutistům i v těch špatných časech. Přiznejte se, kdo z vás by po atentátu vzal k sobě domů krví potřísněněho Kubiše či Gabčíka? A právě proto zaslouží rodiny Novákových a Svatošových náš obdiv. Nebo riskantní tah Erno Košťála vzít přímo ke gestapáckým talířům Josefa Valčíka v přestrojení. Netřeba vypisovat všechna jména, to ani není možné...
Odpor vůči nacismu, národní jednota. Trošku se slzičkou v oku vzhledem k dnešní době lze konstatovat, že Československo bylo za první republiky světovou velmocí, pak se nás nezastaly velmoci v Mnichově a nechaly naše národní vědomí značně pošlapat.. Bylo potřeba vybudovat si pozici v mezinárodních vztazích, ukázat, že nacismus do českých zemí nepatří. A dle dobových pramenů tisk snahu českých odbojářů vysoce hodnotil. Sám Beneš si toho byl vědom, a tak atentát podporoval i přes Vaňkovy výhrady.
Historii nemůžeme hodnotit černě nebo bíle. Můžeme si postestknout, co nám na ni vadí, můžeme být na někoho hrdi za to, co bylo vykonáno. A tak je to i s touto historickou událostí. Pokud mám však říci jednoznačné stanovisko, tak jsem pro atentát, pomohl k obnovení samostatného Československa.