Perlička na dně

Nejsem dobré, jsem zlé. Jsem veliké, ale nikdo mě nevidí. Jsem všude a nikdo se mnou nic nezmůže. Lidstvo mě neumí zneškodnit, neumí mě vyhnat, neboť já jsem v něm. Jsem jeho trýznitel, jeho otrokář, kterého se neumí zbavit. Jmenuji se Pokušení.
Člověka doprovázím odnepaměti. Jsem věrnější než pes, neodbytnější než hmyz, přítulnější než kočka, trvalejší než kámen. Bylo jsem, jsem a budu. Jsem přítelem hrabivosti, sourozencem chamtivosti, milencem slabé vůle, nepřítelem citu.
Vylepšuji tento strašný svět, je to moje poslání. Musím ho vrátit na správnou cestu, spravit po svém způsobu – po zlém. Nesnáším kytičky, sluníčko, krásu. Jsou to jenom nízké prostředky, které rádo využívám ke své potřebě.
Jak odporně byl svět dobrý před příchodem člověka. Rádo se bavím. Lidé jsou jako loutky, nechávají mě sebou manipulovat. Ženy, muži ani děti mi nemohou odolat. Všechno, co oni chtějí, jsem já.
Chtějí bohatství, slávu, peníze, slávu, majetek, slávu. Chtějí bezstarostnost, blaženost, klid. Existuji tak, že jsem, mám čím dál méně práce. Lidem stačí ukázat cestu, kudy, jak, oni jdou a zničí se sami.
Poslouchají jen své chtíče, touhy, přání. Ženou se za pohodlím, vidí jenom dopředu, nezajímá je, co nechávají za sebou.
Zbývá už jen docela maličko a mé několikatisícileté snažení dospěje ke svému cíli. Budu absolutním pánem. Zbývá mi poslední stupeň, třešnička na dortu, perlička na vrcholku, nebo, chcete-li, na dně.
Musím zničit lidské city. Soucit, nápomocnost, sebeobětování se pro druhé, lásku. Jejich čistota mě pošpiňuje, prozařuje temnotu, jež je mým dílem. Vím, bude to těžké, tento plevel odstranit, ale já se nevzdám, dokud poslední lísteček citu neuschne pod mou světovládou.