Vzpomínky na současnost - paradox?

Poslední hodina výtvarné výchovy na základní škole. Dřív mě nic takového nenapadlo, ale teď tu sedím a přemýšlím nad tím. Koho by také v první, druhé, nebo třeba v šesté třídě napadlo, že to jednou skončí? Že nastane ten čas, kdy se se vším budeme muset rádi, ale spíše jen neradi rozloučit?
Sedávali jsme v lavicích a nechali čas kolem plynout. Podepsal se na nás, stejně jako na ostatních, nikdo mu neuteče, ačkoliv se třeba snaží. Ještě nikdo nevymyslel elixír mládí, bohudík. Zažili jsme toho mnoho, z čehož nám jen trocha utkvěla v paměti. Snad se to k stáří vybaví a my budeme proklínat ty okamžiky, kdz jsme si toho plného života nevážili.
Tenhle dopis Ti, drahý příteli, nepíši jako nějaký projev nebo melancholické vylití srdce. Ne, takhle to vůbec není. Posun kupředu se nedá ovlivnit, jen mě teď napadá, jaké to bude? Každý nad tím přemýšlí, ať už během vhodné příležitosti, nebo kdykoliv ho něco důležitého a zásadního potká. Je důležité se zamyslet, na chvíli. A já se nad tím taktéž zamýšlím.
Není to už pro tebe aktuální, tyhle starosti máš již dávno za sebou. Tebe to také potkalo, nebo tě to potká v trochu jiné situaci, každopádně víš, o čem mluvím. Mě se 3. září změní život. Samozřejmě se nenarodím znovu, nebudu všechno nově poznávat. Už budu vědět, jak to v životě chodí a třeba i co se ode mě očekává. Ale přeci jen to bude něco nového. Čeká mě totiž začlenění, znovunavázání vztahů, tak jako i ostatní. Ještě jsou přede mnou dva měsíce, ve kterých se toho plno změní. Třeba na to budu pohlížet úplně jinak, nebo si na tenhle dopis, jež Ti píši, vůbec nevzpomenu. A přitom teď mě nenapadá nic jiného a filozofuji jen o tom. Alespoň si budu moci z tvých pamětí jednou, až budu stará, připomenout, jaké to bylo. Možná si také vzpomenu na věci, jež se mi dříve zdály podstatné, ale v současnosti tomu tak není. Stává se to. Čím starší, tím moudřejší. Zkušenosti se neustále rozvíjí, životní moudrost příjde až po nějakém prožitém čase a bolestných, či šťastných událostech.
Jestli mi to dáš někdy přečíst, vzpomenu si na ten okamžik, kdy jsem Ti to psala. A možná se i zasměju své bláhové představě a úvaze. Ale alespoň si připomenu, jak jsem se cítila, a že jsem konečně také žila. Protože to, o čem jsem přemýšlela, si pak jen těžko vybavím.

Protože kdo ví, jaké to bude?