Máme všichni rovné šance???

Nad otázkou rovnosti lidí se snáší obrovská mračna, jež jsou doprovázena mnoha otazníky. Často si kladu otázku, zda máme všichni stejná práva a šance k úspěchu. Stejně často však dojdu k závěru, že by to tak sice mělo být, ale skutečnost je poněkud jiná. V posledních letech se totiž zjevil takový „trend“. Tento trend tkví v tom, že jsme si zvykli škatulkovat lidi kolem sebe do dvou kategorií. A to i přesto, že neznáme potřebná fakta k tomu, abychom mohli být zcela objektivní. Ony již zmiňované kategorie mají dvě nálepky. Ta první je nadepsána velkými písmeny a honosí se definicí „normál“, kdežto zbývající kategorie představuje krčící se stín v rohu a jeho nálepka je opatřena pouze malými nepatrnými písmenky, které oznamují nemilosrdný soud, a sice, že jste byl označen za „nenormál“. Ale, jaký je rozdíl mezi tzv. normálem a nenormálem? Kde se tedy vzalo toto lidské rozlišení? Kde? Myslím, že v minulosti tyto hranice ani vytvořeny nebyly, a pokud snad ano, tak nebyly takového rozsahu jako ty dnešní. Proto lze usuzovat jediné. Tyto hranice jsme si vytvořili sami. Možná, že jsme je začali tvořit coby instinktivní sebeobranu na horší časy, možná, že jsme je začali stavět díky předsudkům. Nevylučuje se ani varianta, že jsou důsledkem nějakého odporu nebo fobie. A vůbec… Co či kdo je normál? Domnívám se, že představuje jakýsi náš ideál, který se odráží v našich očích. Může to být symbol dokonalosti, bezchybnosti. Dokonce může jít i o něco, v co bezmezně věříme a nač se upínáme. Rovněž by se dalo říct, že normál je vše, co nijak nevybočuje, neboť jakmile narazíme na něco (popřípadě někoho), na co jsme nebyli dosud zvyklí, stanou se z nás podezíravci, kterým obtížně vyvracíme jejich nesprávné domněnky.
Je složité se ptát, proč tomu tak je, ovšem je samozřejmé, že něčím to zapříčiněné být muselo. To, že si mnoho z nás myslí, že si nejsou rovni s druhými, je dáno mnoha faktory. První z nich je ten, že žijeme v době, v níž se neustále někam spěchá. Tento spěch však mnohdy nikam nevede a představuje spíše bloudění. Existují ale i takoví lidé, kteří spěchají cíleně. Nic proti tomu. Je dobré mít cíle, nesmíme ale zapomínat na dění okolo. Je zapotřebí se někdy zastavit a rozhlédnout se. Zároveň si ale najít čas na druhé, a v neposlední řadě i na sebe samotné, neboť se často stává, že díky spěchu nemáme čas na jakékoliv city či emoce. Ale i srdce a duše potřebují „dýchat“, potřebují se dostat na povrch. Nedusme v sobě vlastní pocity. Mluvme o nich, protože jakmile se v nitru nahromadí přespříliš odlišných vjemů, může následovat výbuch, který může způsobit veliké ztráty…. A myslím, že to nám za to nestojí…
Je tolik věcí, kterým se stále musíme učit, než definitivně duševně a názorově dospějeme. Myslím, že bychom se měli naučit hodnotit nejen ostatní, ale také sebe. Je mi jasné, že jde o velice těžký úkol, ale lze se ho zhostit s úctou. Cesta do vlastního já, cesta do nejtemnějších zákoutí našeho srdce a tajemných stezek srdce, nikdy není jednoduchá. Když se ale na onu cestu vydáme s určitým cílem a přesvědčením, lze ji zdolat. A jaký bude výsledek? Poznáme sami sebe z naprosto odlišné stránky, možná, že tahle cesta přinese i nějaká překvapení, ať už pozitivní nebo naopak negativní. Nejdůležitější poznatek této dlouhé a nelehké trati by měl spočívat hlavně v tom, že dokážeme najít a připustit své chyby. Poukázat na druhé a vyřknout nahlas výčet jejich chyb není nic složitého. Avšak ukázat na sebe a vyřknout své temné stránky,je čin složitější a bez dostatečné odvahy horko těžko zvládnutelný. Když ale dospějeme do této fáze máme nakročeno nejen ke správnému posuzování lidí, kolem kterých denně procházíme, ale také máme předpoklady k empatii vůči ostatním. Až budeme schopni tento bod beze zbytku splnit, budeme mít všichni stejné šance.

Obklopuje nás obrovský prostor s obrovským množstvím odlišných lidí. Každý z nich žije sice sám za sebe, ale zároveň pomáhá utvářet jednotný celek, který je, ač se to na první pohled nezdá, k sobě pevně semknut.
V tomto obrovském kruhu odlišných povah, odlišných těl a odlišných názorů, se vyskytují nejen zdraví lidé, ale i ti, jež byli postihnuti určitou deformací. Ani ta však z nich neděla méně hodnotné jedince. Zatímco by se jim mělo dostat aspoň kousku obdivu a tolerance, obvykle se dočkají pravého opaku. Samozřejmě, že tomu tak není vždy, ale většinou bohužel ano. Přesto však myslím, že je nějaké ignorující pohledy či hloupé poznámky už nedokáží rozhodit, protože odolnost je pouze otázkou zvyku. Každopádně jsem přesvědčena o tom, že všichni máme stejná práva a šance a že ani invalidní vozík nezmenšuje jejich hodnotu. Naopak. I když se kdesi vzala mylná domněnka, že je většina postižených neschopna racionálního myšlení, opak je pravdou. Tito lidé jsou totiž vlastníky křehké, nevinné, přesto však zralé inteligence s jasným názorem na určité problémy nebo jevy. Někteří z nich jsou dokonce majiteli uměleckého nadání.
Vozík není úhlavní rozdíl mezi zdravým a handicapovaným člověkem. Tento zásadní rozdíl je totiž v odhodlání, které nemocné žene do náruče života. Také je to vnitřní síla a touha bojovat. Trpké zkušenosti je možná mohou poslat až na samotné dno, ale zároveň je do určité míry motivují k tomu, aby mohli vstát, aniž by pomysleli na prohru. A takové smýšlení je hodno obdivu, ne odporu.
Jsou i lidé, kteří chovají k těmto bojovníkům obdiv. A já jsem jednou z nich, ač jsem sama imobilní. Ani tato skutečnost mi ale nebrání v tom, abych si nedokázala vážit někoho, koho potkal mnohem horší osud, než mě samotnou. Stále více si totiž uvědomuju, že druh mého onemocnění je niterný vedle některých vážných případů, což je také důvod, proč se nechci rouhat.

Co dodat na závěr? Vím, že nemá smysl někoho kárat či mravně vychovávat, neboť oni sami jednou přijdou na to, co dělali dobře a co špatně. Kdybych ale přece jen směla vyslovit posledních pár vět, řekla bych: Snažme se směřovat k rovnosti. Chovejme se důstojně ke každému, koho potkáme, bez ohledu na to, jestli je nemocný nebo má jinou barvu pleti. Dejme jim šanci, aby ukázali, jací jsou ještě předtím, než je sami odsoudíme. Žijeme ve svobodné zemi, kde nás chrání práva a svobody. Všichni máme právo na život, lásku, porozumění a kousek obyčejného štěstí. Proč? Protože i když si to neuvědomujeme, máme jedno společné: Všichni jsme si ROVNI, všichni máme stejné ŠANCE a jsme součástí CELKU…