Samostatnost

„Dávej tu na sebe pozor. V neděli přijedeme.“prohlásila máma a zmizela za dveřmi. Už bylo jen slyšet bouchnutí dveří, pak se po celém bytě rozhostilo ničím nerušené ticho. Chvíli jsem stála v předsíni a nemohla tomu uvěřit. Po všem tom halasu, spěchu, hádek a hlasech najednou nic? Až později mi to došlo, mám teď celý byt na tři dny jen pro sebe, to si přeci musím pořádně užít!
Po dvou hodinách radost nečekaně opadla a bytem se začala plížit podivná melancholie. Vyrazila jsem na nákup, abych tu neumřela hlady. V supermarketu mě přepadl zvláštní pocit. Zarazila jsem se u regálu s mléčnými výrobky a uvědomila si, že teď si rozhoduji jen já, co budu chtít jíst, co si zítra uvařím k obědu a k večeři a jaké suroviny na to následně budu potřebovat. Nebylo to jako vždy, že někdo něco rozhodl. Nyní to bylo pouze na mně. Kdybych chtěla, můžu si koupit všechny ty sladkosti a dobroty, které na mne z regálu číhaly. Leč zarazila jsem se. Teď o sobě rozhoduji jen já, jestli budu jíst nezdravě, zkazím sama sebe a to já přeci nechci. Musela jsem odolat. Připomnělo mi to rodiče, také se snaží vnutit mi zdravější jídlo. Dříve jsem nevěděla proč, ale teď už chápu.
Nákup jsem doslova dotáhla domů do opuštěného bytu. Nic se tu nezměnilo. Pomalu jsem vynadávala z tašky nákup, uklízela potraviny a pomalu si chystala večeři. Na stůl jsem položila tácek, máslo, chléb, šunku a všechny ostatní pochoutky, které jsem se rozhodla zkonzumovat. Dbala jsem na to, abych měla vše hezky srovnané a úhledné. Jenomže pak mě napadlo, proč vlastně? Jsem tu sama a prostírám, jako by měla přijít vzácná návštěva. Jediný kdo bude sedět u stolu, jsem přeci já, tak proč všechno tohle?
Ukusovala jsem chleba a zamyšleně vše kolem sebe pozorovala. Je to zvláštní. Člověk si postupem času, jak roste, zvyká na větší a větší samostatnost. Dítě je nadšené, když může samo jet autobusem, chodit domů ze školy, přicházet domů později, zůstávat doma bez dohledu. Já už nepatřím mezi ty, kteří by doma zůstávali sami jen v krajních případech. Teď se stávám samotářem stále častěji, jen teď mi to došlo. Tím, že člověk ztrácí nad sebou pevnou ruku, stává se samostatnějším. Skoro všechno teď záleží na něm. Co bude jíst, kam bude chodit, kdy půjde spát. I když si třeba vytyčí plány, že si to pořádně užije a bude se koukat do noci na televizi nebo bude hrát hry na počítači, stejně to jednou omrzí, anebo se to nevyplatí. Tím, co uděláme den předem, rozhodujeme o dnech budoucích. Jestliže půjdeme spát o půlnoci, budeme druhý den unavení. Jestliže budeme jíst samé sladké věci, budeme tloustnout. Jestliže po sobě nebudeme uklízet, za chvíli se v bytě nepohneme. A tak dále.
Toužíme sice po samostatnosti a volnosti, ale když někdy nastanou, jsme tím zaskočeni. A proč tomu tak je? Protože poznáme tíhu odpovědnosti, kdy už záleží jen na nás, jak se bude náš život dál vyvíjet a jestli budeme spokojeni nebo ne. Mělo by být lehké nést na bedrech odpovědnost za svou osobu, leč jak se zdá, ze začátku je to problém. Možná si jen zvyknout na to, že nemáme s nikým jiným co konzultovat. Jsme na to sami a to je skličující. A co teprve pak, až budeme mít odpovědnost i za někoho jiného? Jak poznat, kdy je člověk připravený na postupné získávání samostatnosti? Nesmí to být brzy, ale ani pozdě. Člověk se s tím musí smířit, že už ho nikdy nikdo nepovede a on se bude muset spolehnout jen na sebe. A s tím se vyrovnat není někdy vůbec lehké.