Svět všednodennosti

S prvním ranním paprskem Slunce se probouzí do své všednodennosti, své rutiny, do svého mechanismu město. Rozbřesk Slunce a záře svitu je to, co každý zná. Zvyk je železná košile. Prostě se to tak nějak skoro s pravidelností opakuje den za dnem. Protože to tak bylo, nehodlá se na zavedeném pořádku měnit stěžejní pochopení světa. Neznám ani den kdyby tomu tak nebylo. Stejně jako neznám nic co by nebylo tak nevšední, že by to překvapilo. Problémem každé všednodennosti je, že každá změna mající jí tak trochu odklonit jiným směrem, postihuje její viditelnou část. Corpus všednodennosti, to co je pro všednodennost tak zřejmé je to, že podstata jejího působení a účinků je stále stejná, neměnná a konzistentní. Stejně jako to zmiňované Slunce se i lidé, které mám možnost každý den pozorovat, rádoby mění, vyvíjí se, či spíše rozvíjí se určitým směrem, určitou cestou, ale v podstatě jsou neměnní, pořád stejní, se svými vzorci chování a nenapravitelní. Snaží se sami sobě namlouvat lepší zítřky, zbavené všedních, stejných a opakovatelných prožitků, zážitků a téměř podobných situací a vzorců. Svět je změnou, v neměnnosti. V zavedeném koloběhu chronu. Je to vedení v dráze, která je daná, s mírnou pravo-levou úchylkou. Dvacáté první století vnímá všednodennost jako problém, který navazuje na problematiku subjektivní nezainteresovanosti každého jedince. Každý je nezainteresovaný do kompaktního celku světa, ale taktéž každý se svým vnitřním světem zvlášť. Svět duše je postaven proti světu materiálního senzuálního fenomenalismu. Svět tak jak se ukazuje je všední, ale svět vnitřní, ten který je unikátní a jedinečný, přichází každý den jinak, každý den "za sebe". Proto ukazuji, z osobní zkušenosti setkávání se s celou řadou lidí různých povah a různých příběhů a zkušeností, že na celém problému všednodennosti není nic co by citlivého zvídavého jedince nějak nadzvedlo ze židle. Spíše zproblematizovaný svět otevírá možnost bádání o všednodennosti, a o schematismu světa a lidského jednání. Stejně jako rutina je i promyšlený konstrukt chování stejně umělý, a v podstatě neobhajitelný jakýmkoli názorem. Snad jen jediné stanovisko v pohledu na svět všednodennosti lze zaujmout. A to je otevřená spontaneita, přijímání sebe jako cogitárního jedince schopného revidovat své myšlenky, názory a postoje. Právě to je směr, který dvacáté první století může s čistým svědomím a bez obav z krachu této možnosti následovat. Lidé si častokrát neuvědomují, že možnost existuje a je připravená k použití. Je to přípravek, prostředek určený k používání. Lidé budou s postupem času revidovat a kriticky hodnotit dobu a pokud nebudou schopni přijmout methodu subjektivního vědomí a myšlení, nebudou schopni ve světě otrokářského mechanicistního jednání, v podrobení se vyšší autoritě schopni přežít.

Snad jenom závěrečná poznámka, která z textu nejde vypustit, ale do povahy textu se nehodí. Prvním krokem k vykročení do dvacátého je svoboda člověka. Ve svobodě je obava, ale i možnost a naplnění každého. Svoboda je moc, ale zároveň i sklíčení a uzavření ze "svobodného světa".