Svět kausality

Svět Kauzality

Je tomu už dávno, nikdo z žijících to nepamatuje, ale když byl utvořen z chaosu řád, a z řádu kosmos, byla později připravena „půda“ pro vznik planet. Spíš takové nádvoří, na kterém se celá dějinnost začala rozehrávat. Vznikaly planety, děly se určité děje, a kosmos – řád dostával před-podobu. Dnešní podobu harmonického kosmu jsme mu však vtiskli mi. Lidé si počínaje životem na Zemi začali všechny dovednosti osvojovat, všechny prostředky přisvojovat, podmaňovat a obrábět. Lidem nestačilo to co měli. Chtěli více. Zajímalo je poznání umožňující ulehčení jejich života. Ale bylo to doopravdy ulehčení? Přesvědčíme se v následujících řádcích.

Nástroje pro lov, fyzikální poznatky pro „kultivaci“ a využití přírody, atd. Postupem věků už lidem nestačil jen nahodilý výzkum, snad mimovolný, či nahodilý. Chtěli opět více. A tak začali budovat instituce a z „volnočasové aktivity“ pár jedinců se stala běžnost. Antické období pamatuje velmi dobře tuto éru. Mohutné stavění knihoven, sepisování svazků knih, zakládání prvních Akademií a Lyceí. Stala se z toho továrna a výrobna mozků. Lidé byli zaslepeni životem a osobním prospěchem a zájem obraceli ke kultu vzdělávání, nikoliv v jádru dobrovolného a samovolného, vlastního a intuitivního, nýbrž systematického, autoritativního a masového. Důsledkem určitých předpokladů byli lidé vybíráni a řazeni do kast, tříd a třídní hierarchie.Křesťanská sekta, odnož Židovského náboženství se po prosazení v Říme, jakožto státní náboženství snažilo o to, dát vzdělání cílené skupině lidí, která měla „nesmírnou moc“, neboť skrze represi, dogmata, doktríny, a účelové poučky a zastrašování formou příkazů a nařízení kléru měla podmaněné ostatní lidi. I přesto že jim byla svěřena moc, mnozí z nich si obavu ze svobody nepřipouštěli. Připadalo jim zcela normální a běžné skrze slova ovládat lidi. Logos se pro ně stal nástrojem moci, nikoliv prostředkem demokratického soužití. Po celou dobu „temného“ středověku, jak se období poantické nazývá, bylo v duch podržení si informací, slov a poznání v úzkém kruhu lidí. To mělo pochopitelně své velké výhody, které se běžným lidem jevily jako životní nevýhody a utrpení. Universitní koleje, knihovny a kláštery se plnily spisky různých významných i nevýznamných autorů a málokteré mohou participovat na dnešním obrazu světa. Rád bych při této příležitosti zmínil jméno významného filosofa a psychologa Ericha Fromma, který uvedl, že vynucená moc jednoho nad druhým je důkazem vnitřní nesvobody, slabosti , kterou si jedinec nepřizná, ačkoliv tomu tak je. Ale vraťme se zpět. Až 15. a 16. století, Reformace, a později Osvícenství přinesli nové methody a jinačí pohledy na skutečnost. Svět už není v moci kléru, ale může se pomalu v duchu vynálezů, objevů a dalších progresivních method zvolna otevírat i jednotlivým běžným lidem. Vzpomeňme jenom knihtisk, tištěné „letáky“, předchůdce dnešních novin, či jiné vymoženosti tehdejší doby. Zvedala se i všeobecná znalost o věcech o kterých doposud lidé nevěděli a mohli snáze získávat informace. A později i zavedením školní povinnosti v Tereziánské éře se mohlo dostávat tohoto základního všem. Už nebyli odkázáni na vyšší zprostředkovávající autoritu, mohli rozhodovat sami. Proto snad Osvícenství? Osvícení z temnoty středověku? Asi jo. A co teprve humanismus renesanční obrat k antice? Ideály encyklopedistů, přírodovědců a pedagogů /uvažuji zejména Komenského/ se dostávaly snáze k lidem. Nicméně to pořád neřeší to, že by touha po poznání uhasínala, spíše naopak. Nastal obrovský boom. Už jen málokoho zajímal svět o sobě, svět v sobě, ve svojí příčině. Valná většina tematizovala svět, snažila se ho hlouběji poznat a analyzovat, avšak zapomněli na dvorec, nádvoří, kde se jim veškeré věci jeví. Tento dvorec, nádvoří se za celou tu dobu nezměnilo, nicméně lidé už nezkoumali subjektivní dvorec o sobě, tak jak se jim dává, ale zpředmětňovali ho a zařazovali do určitých souvislostí a interpretovali jej. Tyto souvislosti, příčiny, možnosti, deduktivní i induktivní methody a přístupy nebyly už čisté, ale byly příměsí subjektivních zkušeností, prožitků, uchopení a vědomí zahaleny a čistý základ zjevovaného světa se tak začal přeměňovat. Lidem už podstatě nešlo o svět o sobě, šlo jim o svět pro sebe. Pro jeho využití a především zneužití. Důsledkem touhy po poznání, vědění a racionálního uchopení světa se ze svátosti iracionálních postupů stala profánní záležitost, která ve svém důsledku světu ublížila nejvíce. Svět se zmechanizoval, odhumanizval a přišel o svou duchovní hodnotu. Místo toho, aby si podržel autonomnost, nezávislost a nadvládu, byl ovládnut „primitivním druhem“ sapientních zvířat, jejichž touha po poznání je hnala neustále dál, nehledíc ni nalevo, ni napravo. Svět jim o sobě nepřináší taková sousta a potravu, aby se nasytili poznáním. Běžný druh zvířete, je-li najedené, šťastné a zkrátka má základní psychologické a emocionální potřeby, je uspokojené, což se o člověku říci nedá. Svět věčně nespokojených a neuspokojených lidí přetrvává a půjde to i tak nadále, neudá-li se zásadní změna. A ta se podle „televizního programu“ nečeká. Eschatologie vidí v tomto principu jistou autodestrukci, ale proč člověk má nejen právo rozhodovat o sobě, ale i o zvířatech, věcech a nehmotných součástkách kolem sebe? Co a kdo ho k tomu opravňuje? Člověk už by asi neměl dostat novou příležitost. Proč také? A pokud zanalyzujeme dnešní svět, je to svět příčiny a „protože“. Vše se dělá jen aby se dělalo. Školy jsou továrny na „mozky“, auta jsou prostředky prostorového přesunu, příroda je lovištěm člověka, a tak nějak všechno je tu pro něco, „protože“ Nic tady není navíc, co by tu jen tak překáželo, přebývalo. Bohužel vše je v tomto kauzálním řetězení. Člověk ráno vstává, „protože“ musí pracovat. Pracovat musí „protože“ a „protože“ a „protože“….Je to nekonečná síť, nekonečný rastr kauzálního „protože“. Člověk málo kdy a málo co dělá dobrovolně. Vlastně, když se tak při psaní této evokující a iritující úvahy nad tím tak zamyslím, nic není v tomhle světě jen tak.

A v tom já vidím zásadní problém, že člověk sám vnitřně není svobodný, nemůže ovládnout metafysické hodnoty, jež ho spoutávají, jako je čas, spravedlnost, prozřetelnost a Bůh. To vše a mnohem více je mimo něj a on jen může tento svět pozorovat a rozpracovávat filosofické teorie. Zásadní přínos to ale možná mít nebude.