Pláň

Slunce mě hřálo do zad a přede mnou se rozprostírala pláň. Rozlehlá a pustá. Jedinými obyvateli byly náhodně rozmístěné kameny, přitom vnucovaly dojem, že jsou přesně na místě, na kterém mají být. Šel jsem a netušil kam, nebe přede mnou temnělo a krajinu zahaloval namodralý háv. Nefoukal vítr, bylo zde ticho a jen ostře odkrojený horizont od oblohy mě volal a rozprostíral svojí nekonečnou náruč. Neohlížel jsem se, možná ze strachu, že bych poznával tu samou scenérii, možná ze strachu, že bych viděl vlastní stopy.

A přeci mě něco přerušilo od přemýšlení, něco netypického a nepatřícího do tiché krajiny. Vteřinová ručička několikrát prošla svojí cestu, než jsem zjistil, že slyším svůj krok, tlukot srdce a nevěčně bojující dech. Zastavil jsem se.